500 slov - Přeludy

"A pak jsem pět let nenapsal vůbec nic." řekl Jiří Hlásek, známý jako Krchovský, na jednom z jeho autorských čtení.

 Docela mu teď rozumím. Otevřu textový editor a nic mě nenapadá. Vzpomínky z cest, zážítky z předešlého dne, vjemy z toho dnešního; nic. 

Ztratil jsem tu empatickou schopnost pro romantizování? Propil, promhral, vyměnil za přelud. Protože co jiného to vše je? 

Obětujete nejlepší roky svého života, roky, kdy Vás nic nebolí, nemáte problémy s prostatou, erekcí, manželkou, milenkou.. Jste na vrcholu, ale všichni Vám tvrdí, že to je začátek - který byste měli obětovat práci. A tak pracujete. Vyděláte peníze. Ochutnáte krevety, přejíte se, je Vám špatně. Poznáte ženy, tolik žen, že si všechny ani nepamatujete a probudíte se ráno sám a s kocovinou, z toho všeho dobrého alkoholu.

Vedete konverzace, nyní učené a na úrovni, protože to Vás naučily všechny ty roky studia. Vedete konverzace o věcech, které jste nikdy neviděli, o ideálech, o historii, o budoucnosti. A mezitím pracujete.

Všichni se snažíme nějak uživit, a tak předstíráme, že známe odpovědi. Protože co nám zbývá? Čteme lifestolové magazíny a sníme o něčem lepším. Nemáme žádné problémy, tak si je vytváříme a večer o nich u vína z dovozu vyprávíme přátelům. 

Všechny tyhle věci se rozplynou v okamžiku, kdy se setkáme s něčím jiným. Protože když člověk opustí Evropu, neopustí jen naší zemi - opustí svět, ten mikrosvět, co jsem popsal nahoře. Jinde existují problémy, o kterých se nemluví. Práce, za kterou se neplatí, ale má obecný respekt, který není zpochybnitelný. Nezištná pomoc, opravdové rozhovory, opravdové revoluce.

Jsme moc pohodlní na to udělat něco zásadního a tak o tom většinou jen mluvíme. "Achjo", pravil a napil se vína. Roky běží, mládí nás opustí, stáří přivítá a nic se nezmění. Člověk si uvědomí vlastní mortalitu až když už je pozdě. A tak lituje, že o sebe lépe nepečoval. Lituje všech těch koktejlů a večírků končících za vycházejícího slunce. I já jsem litoval, když jsem ležel na operačním stole a měl v srdci tři cizí předměty, které mi měly zachránit život. 

Každých 100 let jako by někdo vzal vše co se událo, dal to do černého plastového pytle a vyhodil oknem. Všechny Vaše obavy jsou nicotnější než hvězda na nebi a když si to člověk uvědomí, nabízí se další otázka. Co má smysl? Jak naložit s časem, který nám byl nadělen? Nevím.