Vánoce, svátky davů, nákupních horeček a zbytečných půjček. Z poslední návštěvy v Tescu mám noční můry - na chvíli jako bych se proměnil v neurvalýho důchodce, kterýmu vadí pomalé pokladní, fronty u kasy a zástupci lidské rasy všude okolo, i když pro ně většinou mám spíš lítost a pochopení.
Navzdory týhle nevalný charakterový vlastnosti davy – asi z potřeby někam patřit nebo zvrhlýmu sebetrýznění – svým způsobem dobrovolně vyhledávám. Když se probudíte v neděli v osm ráno, střízliv, venkovní zábava je omezená na mši v kostele. Kvůli tomu jsem se dneska vydal na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kde probíhá adventní vánoční trh. Znělo to moc hrozně na to, abych si to nechal ujít.
Vystupuji z metra a těším se na chaos, nervózní, strkající se lidi, kýčovité zbytečnosti a předražené kafe. První pohled na celou scénu mě trochu překvapil, ale nenechal jsem se vyvést z míry. Mezi stánky se organizovaně posouvalo pár desítek lidí, ale žádné davy. „Určitě přijdou“, ujišťuji sám sebe.
Míjím první stánek, kde mladý muž v tweedovém kabátě prodává krásné vánoční stromky za stejnou cenu jako naše miniaturní jedle z Ikei a pokračoval dál. Na podporu prodeje u náměstí hraje kapela vánoční koledy (tak nějak se to tam hodilo, z čehož mi bylo smutno), ve vzduchu je cítit svařák a kupa nespravedlivě vydělaných peněz. Těšil jsem se na židovsky vypadající stánkaře prodávající předražené rádoby ručně vyrobené kýče a jsem odhodlaný je najít.
Přistupuje ke mně pohledná slečna v zástěře a s širokým úsměvem mi nabízí –prý – domací cukroví, které prodávají o kousek dál. Beze slova si jeden beru,rozhodnut nepodlehnout promyšlené marketingové strategii. Jím výborný vanilkový rohlíček, jdu dále a vysmívám se každému nápisu „vánoční“ nebo „ručně vyraběné“. Vítr odnesl vůni svařeného vína zrovna když procházím kolem stánku s „ručně vyrobenými“ obaly na knihy.
„Pojďte se podívat slečno, máme krásné obaly na knížky“, zvolal vypočítavý starší pán za pultem stánku na přihlížející malou hočičku, která jednou bude připravovat muže o polovinu jejich majetku a zdravý rozum. Usmívá se a začne si prohlížet jednotlivé desky. „Jé, ty jsou pěkný“, sděluje bezprostřední dojmy.
Přihlížím té scéně a v duchu nadávám na toho kněze kapitalismu, který zmanipuloval nevinné stvoření na jeho obarvený kus látky. Dítě si kus chvíli zaujatě prohlíží a pak ji maminka odtáhne pryč. „Nashledanou“, rozloučí se slušně dítě, nikoliv maminka. „Hezké vánoce“, loučí se s úsměvem pán, i když nic neprodal. Stojím jak opařený a hledám výmluvy pro toho marnotratníka. V tu chvíli se to stalo; vánoční hudba, vůně svařeného vína a mráz ve vlasech mě, cynika, na chvíli přemohly. Přistupuji ke stánku a kupuji „ručně vyrábený“ obal na knížku. „Veselé vánoce“, procedím bez výrazu skrz vousy. „I Vám pane, děkuji“, směje se stařík s naprosto přesvědčivým výrazem, nejspíš profesionální herec.
Procházím zpět trhem, kupuji drahé balení vánočního cukroví, které jsem dostal ochutnat zadarmo a s pocitem prohry vcházím do skvělé kavárny La Caveau na rohu náměstí. Abych vytěsnil vánoční atmosféru z hlavy, dávám si – jako vždy – espresso a chlebíček s kozím sýrem. Začtu se do vánoční přílohy aktuálního Respektu. Mezitím přichází pohledná čísnice a pokládá na stůl kafe a chlebíček. „Dobrou chuť pane“, směje se příjemně. Asi mě chce okrást při placení…
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokud jste to ještě neudělali, vřele doporučuji přečíst si aktuální vánoční číslo Respektu s literární přílohou. Z povídek mě nejvíc zaujaly texty Davida Zábranského a Vratislava Maňáka, kterého nemám rád, protože je jen o něco málo starší než já a píše senzačně.
