500 Slov - O maminkách

Praha je skvělé město. Koncentrace kaváren a míst, kde se dá v poklidu strávit klidně celé odpoledne, se v prvních třech částech dá počítat do stovek. Na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad už nějakou dobu existuje kavárna ve francouzském stylu. Kavárně samotné se nedá nic vyčíst, ale přitahuje poměrně zajímavou klientelu. Onehdy jsem přeslechl rozhovor dvou maminek s kočárky.

Shodou okolností bylo ten samý týden v magazínu Respekt téma o všech (ne)možných metodách výchovy dítěte, alternativních výukových metodách a podobně. Přečetl jsem si z článku více než jsem chtěl a zkusil dát rozhovor dvou maminek do perspektivy, kterou jsem dostal po návratu z Thajska.

Samozřejmě, jakákoliv generalizace bude těžko fungovat a vše má své pro a proti, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to s tou starostí o výchovu dětí, které potřebují víceméně jen jíst, vylučovat a spát, přeháníme. Jedna z maminek zrovna vyprávěla, jak svému batoleti pouští anglické pohádky a klasickou hudbu. Druhá se jí pokusila něčím podobně sofistikovaným trumfnout, ale jelikož stejně jedna druhou moc nevnímala a spíše se chlubily svými intelektuálními kojenci, nepamatuji si přesně co to bylo.

Školy s alternativní výukou jsou další téma. Lidé do toho investují neskutečné množství času, energie a peněz, jen aby jejich dítě lépe splnilo úkoly, které ho ve věku, o kterém se bavíme, až tolik nezajímají a co si budeme povídat – ještě minimálně na patnáct let mu k ničemu nebudou. Skoro jako bychom nebrali na vědomí, že každý z nás je jediněčná individuální osobnost s jinými sklony a snažili se splnit termínový plán svých dětí na sto dvacet procent, přesně jako nás k tomu nutí v práci.

Existuje kvantum dětských psychických nemocí. Zajímalo by mě, jak si tak nevinný jedinec dokáže za tak krátkou dobu vytvořit psychickou nemoc a ještě se k ní přiznat. Dogma, že dítě potřebuje elitní vzdělání a elitní zázemí, jinak z něj nic nemůže být a nejspíš skončí v Drop-inu se stříkačkou v ruce je podle mě mnohem nebezpečnější, než hyperaktivní dítě. Místo výchovy ordinujeme chemii, místo zájmu povinnosti.

Nebyl jsem v Thajsku dost dlouho a neviděl dostatek, abych mohl vyvodit jednoznačné závěry, ale rozhodně jsem neslyšel žádnou z maminek filozovat nad klasickou hudbou pro své dítě. Ty si většinou hrály s výkaly, jezdily na motorce, ale ve většině případů pomáhaly rodičům s prací. Byl jsem docela překvapen, když mě na diskotéce za barem obsluhoval asi desetiletý klučina v dresu německého národního týmu. Většinou uměly anglicky, smály se a uměly si se vším poradit. Nevím, zda zvládaly všechny látky co se probrají na našich základních školách, ale rozhodně nepostrádaly přirozenou inteligenci – pohybovat se ve svém prostředí a neztratit se v něm, poslech Mozarta by jim v tom moc nepomohl.

Posíláme děti do více kroužků než můžou zvládnout, učíme je pět světových jazyků, počítat pozpátku a chtít být ve Všem nejlepší. Možná se pak není co divit, že žijeme ve společnosti, kde závist ovládá všechny aspekty života, nic nám není dost dobré a neumíme se už mezi sebou ani bavit. Možná děti nejsou od přírody tak hloupé a měli bychom jim více naslouchat, než se je snažit všemu naučit.