Něco začíná, něco končí

Podle řecké mytologie měl původně člověk osm končetin, ale protože se Zeus bál síly takového člověka, rozdělil ho v půli a odsoudil nás tak k celožitnímu hledání naší druhé poloviny. Naší spřízněné duše.

Občas nad tím přemýšlím. První co mě napadne je, že už ve starém Řecku filozofové řešili otázky nešťastné lásky a hledání toho pravého partnera. Tisíce let vývoje, víme jak to zrovna vypadá na Marsu, sestřelujeme svoje nepřátele z oběžné dráhy, urychlujeme částice, létáme přes kontinent jako by se nechumelilo, ale na tuhle základní věc jsme stále ještě nepřišli. Láska bolí víc než jakékoliv zranění. Ta nešťastná dvojnásob..

Život je nechutně jednoduchý. Je jen na Vás, jak s tímto faktem naložíte, ale čas neuprosně běží a nepočká než se rozhodnete. Občas můžeme mít pocit, že jsme spokojeni. Ta práce přece není tak špatná a i ten plat docela ujde. Ale opravdu jste toto chtěli dělat, když Vám bylo osmnáct?

Dost lidí se mě ptá, co mám vytetované na břiše. Dost lidí si taky myslí, že jsem idiot, protože si něco takového nechám vytetovat. Mám tam jednoduchý nápis „Poetes Maudits“ – Prokletí básníci. Většinou odseknu, že mám rád poezii a proto sem se dva týdny potom co mi bylo osmnáct, když už jsem nepotřeboval povolení rodičů, rozhodl nechat se na věky poznamenat. Není to tak uplně pravda. Úplná pravda je, že jsem si přál nikdy nezapomenout. Od mala slýchám jak něco nejde. Jak by lidi rádi cestovali, ale jsou na to už moc staří a mají závazky. Mají barák. Mají psa. Mají hypotéku. Mají holku. Nikdy jsem nechtěl dopadnout jako oni, abych jednou naříkal nad tím, jak bych rád uskutečnil svoje sny, ale už to bohužel nejde, protože je pozdě. Právě prokletí básníci pro mě toto představují – věčnou nespokojenost se zaběhnutými pořádky a začlenění se do řady nespokojených a nenaplněných osudů.

Chtěl jsem, abych si po zbytek života při pohledu do zrcadla připomenul, jak tohle pro mě bylo důležité, když mi bylo osmnáct. Abych nezapomněl a nezpohodlněl v pěkném bytě a kožených sedačkách. Požehnána buď malá chudoba! – zvěstoval Nietsche. Protože čím více toho vlastníte, tím více jste vlastněni někým jiným.

Něco začíná, něco končí. Život není jednoduchý a občas nezbývá než smířit se s tím, že musíme něco obětovat, abychom získali více. Spousta lidí z toho má strach, a já také, ale druhou šanci už nedostaneme.

Je jedna žena, pro kterou bych zemřel. Jak to tak  bývá, ona by nezemřela pro mne. A tak se budu věčně trápit tím, jak smutný náš osud je. Občas je jediná možnost vzdát se, opřášit kabát a zkusit to znovu. V jiném časovém pásmu. Kdo ví, co tam na nás přece čeká. Svět je tak velký a žijeme jen jednou. Nechutně jednoduché.