Strašný vedro, řikám si, ostatně něco jako chlad už sem nezažil nejmíň tejden. Jsem někde na cestě mezi Be’er Sheevou a Mizpe Ramon. Na jihu státu Izrael. Co dělám v Izraeli? A v poušti blízko pásma Gazy? To je dlouhej příběh..
Nevim, proč sem se rozhod pro Mizpe Ramon. Stejně jako nevim, proč jsem přijel do Izraele. Bude to jeden z dalších příběhů v mym životě, který nemaj žádnej důvod ani vysvětlení, ale velkou důležitost. Určitě víte o čem mluvim. Píšu tohle s odstupem tří let a hlavně podle paměti, některý vzpomínky si možná trochu romantizuju. Jinak to ale asi ani nejde. S deníkama jsem skončil, když se přítelkyně, teď už ex, dočetla, co jsem dělal, když nebyla doma. Jsem jen chlap, no tak..
Nevim proč jsem tam jel, ale rozhodně jsem tam byl. Pot na mym čele toho byl důkazem. Autobusová zastávka v Be’er Sheevě, poslednim rezortem civilizace než se Izrael ponoří do pouště, vypadá přesně tak, jak nechcete aby vypadala. Je to špinavý, zaprášený místo, obehnaný železnejma deskama. Normálních lidí tam bylo pramálo, ale je tam rušno. Většinu toho ruchu maj na svědomí všudepřítomný IDF – Israeli Defense Forces. Bylo mi devatenáct a moji vrstevníci a vrstevnice s automatickejma puškama na zádech, v maskáčích a s Wayfarer aviator brýlema tam postávali a čekali na autobus. Na jihu Izraele je kromě ničeho taky dost vojenskejch základen. Měli jsme stejnou cestu..
Na autobusáku v Be’er Sheevě není nic, co byste chtěli aby tam bylo. Ale je tam kosher Mcdonald. Vepřový tam nehledejte..
Zašel sem si na záchod (kde absolvuju tradiční rozhovor;“Co tu děláš? Jak se ti tu líbí“?) a čekám na spoj do Mizpe Ramon. O tomhle místě vim akorát to, že je to díra. V poušti. A to doslova..
Mizpe Ramon je malý mrtvý městečko na okraji obrovskýho, přírodně vzniklýho, kráteru. Viděl jsem v hostelu v Tel Avivu plakát s telefoním číslem a fotkou. Líbil se mi, tak sem tam zavolal, zarezervoval pokoj, zeptal se na cestu a vydal se na pět set kilometrů dlouhou cestu na jih Izraele. Autobusem. Přes Jerusálem, ale o tom jindy..
Přesedal jsem celkem třikrát, ale na Be’er Sheevu nic nemělo. Ta zastávka mi utkvěla v paměti stejně jako prach co se Vám tam sype na oblečení. Dal sem si Falafel (ne, nemá nic společnýho s Falafelem co dělaj u nás) a čekal sem.. hodina, dvě.. Konečně přijíždí starej rozhrkanej autobus čísla, který už si teď nepamatuju, ale měl sem ho napsaný někde na papíře.
V Izraeli je rozhodně potřeba mít ostrý lokty. Izraelky sou temperamentní děvčata a hoši ostrý jak břitva. Možná to dělá ten armádní výcvik, nevim, ale nikdo se tam s Váma nepáře. Hned jak přijel autobus, tlupa vojáku se nahrnula do dveří, neznaje přítele. Osobní prostor na východ od nás pozbývá na významu. Nikdo se nepere, to ne, ale tlačení se toleruje. Vytvořil se trojúhelník od dveří řidiče a tohle všechno trvá tak 45 minut v přímym sluečnim žáru. Peklo.
Dostal sem se dovnitř. S Evropskou grácií jsem počkal, až všichni nastoupěj, a hláskoval název města. Asi to neznělo jako hebrejština, a tak chvíli dalo, než jsme se pochopili. Ale vyšlo to. Vždycky to nakonec vyjde. Řidič ukazuje, ať si sednu vedle něj. Nejspíš pochopil, jak jsem ztracenej. Kluk z český vesnice..
Jsem zpátky. Řítíme se pouští a lidi postupně vystupujou.. Jedna základna, druhá základna. Vojenskej konvoj. Nějaký rakety.. Pouštim do sluchátek The Doors a Jim Morrison mě dostane do správný nálady. Asi na hodinu usínám a probouzim se v jinym světě. Na dohled už je jenom poušť a sem tam mineme Beduína s jeho stádem koz. Nikde nic.
Nejspíš přišla moje chvíle, protože řidič se semnou snaží mluvit. Po chvíli pochopim, že v Mizpe Ramon, kde žije asi sto obyvatel, jsou tři zastávky a kam že chci. Nevim. Fakt nemám tušení. Opakuje něco co zní jako „Kem mauntn“. Nechápu, ale kejvu jako že jo. Přece jen už jsem v Mizpe Ramon, teď už to nějak dojdu..
Pozdějc jsem pochopil co myslel. Camel mountain, místní (jediná) turistická atrakce. Není to žádná hora, ale asi čtyřmetrová želená konstrukce na vrcholu velkýho balvanu co má připomínat rozhlednu. Ale byla u ní zastávka a tam jsem vystoupil. Na zastávce uprostřed pouště, vedle několika-kilometrovýho kráteru , a předemnou bylo jen pár paneláků a dětský hřiště jak z dětskýho hororu. Co teď, debile, jak řiká můj kamarád Ruda Havlík.
Asi půl hodiny obcházim místní šedý baráky a hledám někde můj cíl – Backpacker’s Green Hostel. Vždycky to nějak vyjde.. Váhavě otvírám dveře a na chvíli se zarazim. Vešel jsem přímo do obýváku. Prosvětlená místnost sluníčkem z oplocenýho dvorku. Televize, gauč, stůl a u něj dvě ne zrovna nepohledný holky. „Čau, jak je?“. Američanky..
Ptám se, kde je recepce.. debil. Prej mám jít za Jimym, je na dvorku. /Tohle musí bejt nejzvláštnější příjezd do hostelu co jsem kdy zažil/. Potkám Jimyho na dvorku a ještě pořád si přijdu jako zloděj. Je to mladej kluk, taky Američan, očividně s indiánskejma předkama. Je jen o něco starší než já a řiká mi, ať si jdu sednout a nalejt vodu, že hned přijde. Jak jsem zjistil v příštích pár dnech, čas tu plyne jinak a problémy se zastavily o černý moře. Tohle místo je absolutně uvolněný.
Nebylo to nic extra. Místo uprostřed pouště, kde bych nevydržel dýl jak dva tejdny. Ale ta vyjímečnost, zláštnost, a lidi, s kterýma sem se tam potkal, z toho udělali nezapomenutelnej zážitek.
V Mizpe plánuju zůstat pár dní. Nakonec jsem o pár dní prodloužil. Jako vždycky. Vcházim do mýho přidělenýho pokoje, spí nás tam pět. Z postele se zvedá obrovská hora masa a představuje se Australan Nathan. Chvíli na sebe koukáme a pak se ptá, jestli jsme se už někde nepotkali. Nojo, u pračky v Jerusalémě! Svět je malej..
V Mizpe se toho moc dělat nedá. Dá se tu pít, a to klidně celej den. Nic Vám neuteče. Dá se socializovat s místníma beduínama v jejich osadách. Lovit škorpióny a hady, jezdit na koni v kaňonu anebo podnikat dlouhý, sebevražedný tůry v padesátistupňovym vedru. A pozorovat hvězdy.. z Camel Mountain.
S pár lidma jdeme do místního obchodu. Malá sámoška s ruskejma nápisama. Jaký je je moje překvapení, když nacházim v jedný ze dvou malejch místností obchodu Plzeň, Kozel a Bránik. Beru pár Plzní.. Večer sedíme s pár lidma na dvorku okolo ohně. I přes to, jaký je tu během dne vedro, v noci na poušti fouká studenej vítr. Popíjíme a odcházim na chvíli do pokoje. Ptám se Nathana, jestli si nedá pivo s náma, že jich mám pár navíc. Docela nadšene souhlasí a nakonec se z něj vyklube jeden z nejzábavnějších vypravěčů historek co sem kdy poznal. Dám mu dvě z mejch čtyř Plzní a nakonec jdeme všichni příjemně unavený spát. Druhej den se toho moc neděje. Jdu jen s Nathanem na oběd. Pozval mě. Svěřil sem se mu, že nemám na rozhazování a Izraelský restaurace nejsou nejlevnější, ale zve mě. Neodmítám. U jídla mi řiká, že oceňuje, že sem za nim přišel a rozdělil se s nim o moje piva, i když sem nemusel. Řiká mi, že měl v Austrálii pracovní úraz a dostane od pojišťovny přibližně dvacet milionů. Zve mě do Austrálie, kde si zřizuje vilu u moře. Neodmítám.. Večer se do příběhu přidávaj další dvě Američanky. Tarra a Megan. Obě učej Angličtinu v Tel Avivu a přijely sem stejně jako já, uplně bez důvodu. Dáváme se v hostelu dohromady a jdeme všichni společně na večeři. Nathan platí flašky vína a dobrý jídlo, je všeobecně veselo a smíchu přibývá. Učíme se základní izraelský slova, i když si stejně za tejden nebudem nic pamatovat. Jako vždycky. Vracíme se do hostelu už značně v náladě. Je to náš poslední večer v tomhle zapomenutym místě. Padne nápad – půjdeme koukat na hvězdy. Na Camel Mountain. Když jste opilý, přijde Vám všechno jako skvělej nápad. Krademe z hostelu nějaký deky a jdeme. Vylejzáme nahoru, házíme přes sebe deky a .. je zima. Nepamatuju si přesně co se tam stalo, ale ta konstelace nepravděpodobností, lidi ze třech kontinentů, co se sejdou v noci na Camel Mountain uprostřed Izraelský pouště, nám všem nepřímo dochází. Víme, že už se asi nikdy nepotkáme, a bavíme se o všem možnym. Sdělujem si opilý tajemství, který nevěděj ani naši nejbližší přátelé. Zpíváme. Pijeme..
Kocovina. Vždycky přijde, a je to jediná obrana před totálnímu propadnutí alkoholismu. Odjíždim z Mizpe Ramon. Včera je včera a dnes už je všechno jinak. Musím jít zase dál a zůstanou jen vzpomínky. Loučíme se, balim si. Kde mám foťák? Nakonec mi ho přináší Tarra. Slibujem si, že se navštívíme někde na světě, ale víme, že to nejspíš nevyjde. Vždycky to tak je. Jdu zase na ten šílenej autobus a cestou k zastávce mi přes cestu přeběhe koza. Zastaví, chvíli na mě kouká, a pak jde dál. Nikde nikdo, ticho. Omen?
Prohlížim v autobuse fotky. Nacházim portréty všech z hostelu, který vyfotila Tarra než jsem odjel. Usměju se a podívám se z okna přes nekonečnou poušť. Pro tyhle chvíle stojí za to žít.
