500 Slov - Jak jsem se vydal na cestu

Baví mě měnit témata a nepsat pořád jenom vážně o vážnejch věcech, takže dneska Vás zasvětim do toho, jak jsem se ocitnul na 9000 kilometrů dlouhý cestě, sám, ve Fordu Crown Victoria z roku 1993, kterej se snad ani do Evropy nedováží. Šestimetrový auto s pětilitrovym motorem, který má ve předu místo sedaček něco jako dva gauče. Prostě kára, do který zaklesnete a zůstanete ve stejný poloze příštích několik desítek hodin. Nebylo uplně v pořádku, od začátku do konce blikala kontrolka „Check Engine“ a auto občas nechtělo přidat plyn. Někde v půlce cesty sem taky zjistil, že nefungujou dálkový světla. Ale vydrželo Aljašskou zimu i Kalifornský pouště, ani gumu sem nemusel vyměnit, čest americkým inženýrům.

Fakta: Bylo mi čerstvejch dvacet, po matuře, a babička mi od prváku slibovala, že když odmaturuju s vyznamenáním, zaplatí mi zpáteční letenku na dva měsíce za ní do Kanady, kde bydlí už asi dvacet let. Babičku jsem rád viděl, ale strávit s ní dva měsíce znělo jinak než moje vysněný léto. Domluvili jsme se, že si půjčim starý auto jejího manžela a budu asi měsíc cestovat po Britské Kolumbii, v horách, ve kterých jsem už jednou byl. Aby to někdo nepochopil špatně – Rockies v BC jsou asi nejkrásnější přirodní útvary co jsem kdy viděl, ale osud to chtěl jinak. A tady to začíná bejt zajímavý.

Potkal jsem dva lidi, který změnili moje plány. První byl asi šedesátiletej ožrala s jednim okem v baru ve Vancouveru, kterej mi poradil, ať jedu do Yukonu (o tom jindy). Druhej byl mladej, zmatenej kluk z Los Angeles, se kterym jsem sdílel cestu lodí na Aljašku, a kterej mi poradil, že když už tady sem, můžu dojet po pobřeží až do Mexika a navštívit ho. Okamžitě se mi v tu chvíli spojila jedna věc.

Než jsem odjel na Aljašku z Vancouveru, zašel jsem do kina na film, kterej už nepamatuju jak se jmenuje. Shodou okolností, aniž bych o tom věděl, byl o klukovi, kterej jede z Britský Kolumbie do léčebny v Mexiku. Měl nevyléčitelnou nemoc a jediná jeho naděje byla tahle pochybná léčebna. Sice se tam nevyléčil, ale film končí citátem: „It’s not about how you die, but how you live“.

Ve chvíli, kdy mi Jason vnuknul tenhle nápad, sem byl okamžitě rozhodlej, že to provedu ať se děje co chce. Babička mi nabalila věci na kempování, kupu jídla a karton coca-coly. Neměla ani tušení co mám v plánu, nemoh sem to říct jí ani nikomu jinýmu. Do Ameriky jsem neměl pojistění na sebe ani na auto, suicide mission, jak by řekli ve filmech. Nikdo nevěděl kam jedu a nikdo by mě nehledal někde v Americe. Poslední noc sem nemoh dospat, pořád sem si procházel trasu, kudy ráno pojedu. Neměl jsem žádnou mapu, jen odbočky a dálnice zapsaný na půl stránce v deníku. Vzdálenost, pro představu, byla jako jet z Anglie do Iránu.

Přišlo ráno. Babička byla v práci, tak jsem se jen rozloučil s Tedem, babičky manželem. Popřál mi šťastnou cestu. Ještě jednou jsem se na internetu ujistil, že vim kudy pojedu, protože příští měsíc a půl sem měl mít jen starej telefon bez internetu, zrcadlovku, asi třicet tisíc korun českých a pořádnej balík očekávání.

Nastoupil sem do auta, rozvalil se v tom obrovskym sedadle a nastartoval motor. Pětilitr hluboce zabublal a  kontrolka „Check Engine“ začala zběsile blikat. Kouknul sem se do palubový desky a našel tam starý brejle, nejspíš patřili Tedovy. Byly to takový ty aviatorky s černejma sklama jaký nosil Tom Cruise. Nasadil sem si je, rozhlídnul se okolo a dal blinkr doleva. Moje největší životní dobrodružství právě začalo.