Podstatně vzdělanější a zkušenější člověk než jsem já mi kdysi poradil, jak se stát dobrým novinářem. Ne že by na to měla existovat nějaká zaručená cesta, ale sedět doma Vás k tomu určitě nepřiblíží.
Musím se prý „vypsat“ (ne vyspat, i když nevylučuji, že jsem zrovna vypadal jak sova po propařené noci, takže i tato rada by byla na místě). „Piš, o čemkoliv“, řekl mi. „Drop the poetry bullshit“, řekl mi taky, anglicky, protože je angličan. To sem nechtěl slyšet, ale budiž, je to venku. Poradil mi, abych napsal každý den 500 slov. Ani víc, ani míň, pět set. „Když se hlásíš do redakce, posadí tě za stůl a nechají tě napsat článek o pětistech slovech, protože přesně tolik má běžný novinový článek. Budeš ho muset napsat bez přípravy a když budeš mít natrénováno, zvládneš to jako nic.
Jestli chceš něco dokázat, musíš se první rozhodnout co chceš dokázat a pak teprve za tím jít. Mít krátkodobý, střednědobý a dlohodobý plán – vždycky vědět kam směřuješ a jak se tam dostaneš, co pro to musíš udělat. Objeví se jiné možnosti a rozptýlení, ale pokud si nasadíš klapky na oči jako mají koně (použil slovo blindfolders) a půjdeš za svým cílem, úspěchu se nevyhneš. Ty ale vůbec nevíš co chceš, takže jsi ztracený“, dodal optimisticky na závěr.
„Piš třeba o tom co jsi ten den dělal, jak ses měl ve škole nebo co se děje ve státě. Reaguj na aktuální události, vytvoř si názor a zkus ho obhájit“. Protože jsem zrovna nezaměstnaný, vinou jiného článku který jsem uveřejnil dříve, bylo jasné, že musím buď přestat psát anebo začít psát více. Cestopisy jsou fajn, ale píše je dnes i Pepa o jeho pravidelném vlakovém dobrodružství do Brna. Chce to změnu.
Nevím, jestli se „vypíšu“. Nevím, kolik slov má běžný novinový článek ani jak probíhají výběry do redakcí. Mám teď více volného času než bych chtěl, a tak budu mezi cestami na pohovory ventilovat svoje naivní myšlenkové pochody v rozsahu pětiset slov. Every fucking day.
Pamatuji si, jak jsem četl článek o Ginsbergových začátcích s literaturou. Měl obavy, jestli lidi bude zajímat, co píše. To mě povzbudilo – i literární génius jako je Ginsberg byl „nobody“ a měl obavy jako má podle mě každý kdo píše a nebere kokain; bude někoho zajímat, co chci říct?
Těžko říct, spíš ne. Ale třeba se vám mých pět set slov bude hodit ke kávě, prokrastinaci nebo dlouhé chvíli v práci. Spíš ale ne. Nevzdávám to. Nasazuji si klapky na oči (blindfolders) a budu do Vás bušit mých pět set slov, dokud si mě nesmažete z přátel a nenahlásíte můj blog autorům iDnesu. Teď zas přehodnocuji zájem o můj patetický projekt.
Nejspíš nepřicházím s ničím novým. To mi ale nevadí. Chtěl bych Vás oficiálně přivítat do své hlavy. Občerstvení nepodáváme, svět je děsivé místo a každý kus žvance si musíte vybojovat sami. Vypněte prosím mobilní přístroje, netolerování zákazů se trestá smrtí, protože tak to funguje tam venku. Čas na dotazy nebude nikdy, vykřikujte jak uznáte za vhodné. Začínáme.
