Je to jako grif - Thajsko pro mě

Nemám rád deníky. Člověk si v nich vymýšlí, romantizuje, přikrášluje realitu. Když jsem odjel do Thajska, byl sem rozhodnutý žádný si nepsat. Věc, která tímhle článkem začíná, vznikla na popud kamaráda. Když sem mu řekl, že nemám notebook a nic si tedy ani zapisovat nemůžu, dostal šílený nápad; mám prý vše psát rukou. Protože šílený nápady mám rád a neměl sem zrovna nic lepšího na práci (plus egoistická radost, že někoho zajímá, co chci říct), držím právě v ruce linkovaný deník s koženými deskami vyplněný mým nevzhledným písmem. Měl to být původně pouze záznam událostí, které jsem zamýšlel upravit v duchu filosofie kreativního psaní, ale protože to takhle bude autentičtější (a vůbec se mi to nechce dělat), převedu deník do digitální podoby a občas doplním tam, kde je doplnění žádoucí. V některých částech se otevřeně přiznávám k víře v osud, nadměrné konzumaci alkoholu. Tahle série článků nebude o thajském jídle, smogu v Bangkoku ani východu slunce. Bude o místech, kam turisti nejezdí. Žádný All inclusive ve čtyřhvězdičkovym hotelu, jen bezvýchodný situace a zoufalost na konci světa, kam agentury ještě nedosáhly.  Budu dokonce psát nespisovně a někde možná udělám chybu. Ač rád reaguji na Vaše pohoršené emaily, pokud Vám moje trávení volného času není blízké, zkuste něco jiného. Napište svůj blog. Třeba o tom, jak ráno pijete čaj. Inu přátelé, vy, co jste ještě semnou, pojďme na to.

Thajsko pro mě

Už rok se plácám od ničeho k ničemu a to jenom kvůli NÍ. Když už jsem myslel, že je to zamnou, náhodou jsem jí potkal a uvědomil si, že vůbec není. Chtělo to radikální změnu, jinak bych probrečel život s tím, že nejsem ten, koho chce. 
Posledních sedm měsíců jsem dělal práci, o který se mi nikdy ani nesnilo. Uplnou náhodou (jako vždycky) jsem se dostal do nadnárodní firmy k nákupu investic. Rozhoduju o věcech, o kterých nemám nejmenší tušení a který firmu stojí víc peněz, než si vydělám za celej život. Utopil jsem se v pracovních povinnostech, přicházel první a odcházel poslední, jen abych si dokázal, že na to mám.
Když mi Johana nabídla, ať s ní odjedu na dobu neurčitou do Thajska, neváhal jsem. Měl jsem něco našetřeno a vybral stavební spoření.  Jasně, byl to jen zase další útěk. Útěk od práce, co mě nenaplňuje (která kdy bude), od školy, kterou jsem línej dodělat, ale hlavně od ní, od její dokonalý postavy, chladných očí, od jejího věčnýho odmítání. Vždyť jak líp zapomenout na nešťastnou lásku než odjet s krásnou holkou do ráje?

Fungovalo to. Perfektně. Občas fakt není důležitý kam ani proč. Jiný místo, jiný lidi, jiný myšlenky.

Občas se nesnáším za svoji lehkomyslnost. Stojím na letišti s malým příručnim batohem, jednosměrnou letenkou, a v kraťasech, co mají obě kapsy zevnitř děravý. Nevím, kdy nebo jestli se vrátím. Nevím, co budu dělat, až letadlo přistane na druhý straně světa, v Bangkoku. Mám tři dny na to dostat se na jih Thajska, kde se mám sejít s mojí svobodou, mým vykoupením, řešením všeho co je s mým životem špatně. Nevím, jak se tam dostanu. Dotáhnul jsem řešení problémů až když přijdou k dokonalosti.
V uších mi hrajou INXS a jsem perfektně klidnej, což přičítám dvěma panákům Božkova, kterýma jsem se rozloučil s mym kamarádem do deště.
Stojím na letišti a jsem připravený na všechno. Dva měsíce jsem několikrát denně cvičil, abych přepral pašeráky i  tygra. Třikrát tejdně jsem chodil do bazénu, kde jsem trénoval kraula tak dlouho, až sem nemoh pohnout rukama, abych přeplaval na ten prokletej ostrov jako Leo.
Stojím na letišti, neočkovaný a smířený s tím, že až letadlo přistane v Bangkoku, budu pěkně v prdeli. Ale to je ok. Nemít plány znamená být svobodnej ve svvym jednání a rozhodovat se impulsivně, žít okamžikem. Vím, že mám dost peněz, času a důvodu nevracet se, abych viděl Thajsko, Vietnam a Laos. Stojím na letišti, žmoulám jednosměrnou letenku pryč od mejch problémů a vím, že mě čeká skvělý léto.

Kdybys věděl, co tě doopravdy všechno čeká, debile. Do Vietnamu a Laosu se ani nepodíváš a peněz potřebuješ tak třikrát víc. Přivezeš si jizvy, modřiny a odepíšeš deset let života. Bude to nezapomenutelnej zážitek, ale ďábel vždycky trvá na podpisu krví.

Kyjevský letiště, Borispol. Není to uplně nejšťastnější doba, kdy ho navštívit. Asi nejhnusnější co jsem kdy viděl (stejný pocit jsem měl o měsíc později na letišti v Moskvě), všude samá šeď. Nikde není bar a tak si v potravinách kupuju nejlevnější pivo a jdu k odletový bráně. Míjím odlet do Izraele a desítky rabínů v hábitech jdou proti mně. Mají zvláštní pohled v očích, nedokážu si ho nijak vysvětlit.
Sedím v odletový hale, piju pivo a pozoruju lidi, co mají jedinečnou šanci semnou ztroskotat v jednom letadle. Poslouchám rozhovor dvou kluků vedle mě (mluví anglicky): „
Kámo, slyšel jsem, že v Kambodže si objednáš pivo a dají ti k tomu trávu zadarmo! Pecka!“.
 „Fakt? Chceš to zkusit?“, ptá se druhý.
„Jasně“, odpoví s úsměvem.
„Idioti“, říkám si já. Poslední co tam chci dělat je opíjet se a hulit, to sem nemusel nikam jezdit. Chci spirituální cestovatelskej zážitek v panenský přírodě.

Kdybys věděl, že střízlivej budeš asi tak poslední dva dny a pozřeš věci o kterých ti dva kluci nejspíš ani nikdy neslyšeli, opakovaně.

Opodál sedí skupinka Thajců, což je ale poznat jen díky obličejovým rysům. Asimilovali jsme východ tak důkladně, že se chovají jako my. Nosí stejné oblečení a nezvednou hlavy od Smartphonů. Orwell by se usmál. Snad se mi tenhle názor ještě změní (změní). Sedí tu taky jedna fakt pěkná holka. Jako vždycky doufám, že to sedadlo, co sem si náhodně vybral na monitoru bude vedle ní (mohli by tam začít dávat fotky).

Byl to dvoumetrový, široký Švéd, co jel do Thajska na dvou-týdenní Muay Thai camp, takže jsem deset hodin strávil v poloze nenarozenýho dítěte, díky Karmo.

Bangkok. Vždycky to nějak vyjde. Je to jako grif, když jednu věc děláte často. Kupujeme se Švédem thajskou simku za 300kč s 5GB 3G internetu na měsíc. Signál je v Thajsku všude. Rozdělujeme se. Instinktivně hledám vlak z letiště, ptám se, hláskuju, mávám rukama jak neandrtálec. Kupuju si v automatu lístek, funguje to jako v Madridu. Je to jako grif.
Vlak se blíží k Bangkoku. Mrakodrapy střídají palmy a slumy. Pokaždý, když se otevřou dveře, dostane člověk pětatřiceti-stupňovou facku stoprocentní vlhkosti. Jsem tu jedinej Evropan a přijímám zajímavý pohledy, většina turistů asi jezdí taxíkem.
Měním směr a jedu k nádraží, kde si chci koupit lístek do nočního vlaku směrem jih. Pryč je modernita z letiště. S hlavním nádražím přišel třetí svět tak, jak sem v něj doufal a vysnil si ho. Špína, smrad, lidi sedící na ulici. Nápisy, co nevím, co znamenají, neidentifikovatelný jídlo a voda, co se jí bojim pít – Hualamphong Bangkok. Tohle můžu.
Stojím ve frontě na lístky a odchytává mě neznámá Thajka. Ptá se, kam jedu. Vše jí vysvětlím a ona mi radí, co potřebuju a že je to jinde. Táhne mě do kanceláře cestovky, kde mi prodaj dvakrát dražší lístek, než je u okýnka.
Tohle se mi stane ještě mockrát. Chce to vyjednávat, ptát se, mít ostrý lokty a nebát se pouštět do konfliktů. Thajci se na Vás smějou, ale jste pro ně chodící peněženka, jen další blbej turista, co si chce urvat svůj kousek ráje.

Napsáno v čerstvé nasranosti z předraženého lístku. Později jsem potkal spoustu thajců, co mě dokonale vyvedli z míry tím, jak byli srdeční a přátelští.

Ptám se aspoň, kolik by měl stát taxík odsud na Kaho-san Road, turistický centrum ve starý části Bangkoku. Grif. Je to logický první místo, kam jet. Dá se tam sehnat uplně všechno, a myslim tim všechno. Skoro zadarmo. Pokud nejste důvěřivej debil jako já.
Jdu před budovu nádraží a taxikáři se o mě skoro poperou (fakt se skoro poprali). Vyberu si toho, co vypadá nejchudší, a ptám se, kolik chce za cestu.
„Dvě stě.“
„Ta ženská mi řekla, že by to mělo stát maximálně 120“, vmetu mu zpátky do tváře a přijdu si pánem situace.
Usměje se, čímž mi prozradí, že nemá žádný zuby, a přitakává. Vede mě kolem taxíků k motorkám. To mě trochu vyděsí, protože sem viděl, jak tu vypadá doprava a na motorku bych s tímhle šílencem rozhodně nesed. Naštěstí míjíme zaparkovaný skůtry a jdeme k něčemu, co vypadá jako vozejk s gaučem zapřaženej za fichtla. Nakonec zjišťuju, že to tak jen nevypadá, ale fakt je to vozejk s gaučem zapřaženej za sovětskýho fichtla, bohužel teď nemám moc času o tom přemýšlet. Sedám si, přijdu si jak japonský císař a než stihnu uvažovat nad komičností celýho tohohle procesí, už se řítíme asi osmdesátkou Bangkokem a já si vyjmenovávám věci, který sem chtěl stihnout před smrtí a na který už asi nedojde. První hodina v Bangkoku. Je to jako grif.

Pokračování přístě…