500 slov - Korejka, starej Ford a Americký hranice

Už si ani nepamatuju, jak se ta pláž jmenovala. Bylo to nedlouho poté, co jsem trajektem přejel k pobřeží státu Washington a napojil se na slavnou Highway 101. Seattle byl zamnou, stejně jako šílený týden  ve Vancouveru, kde mě nakonec hledala policie jako pohřešovaného. Washington jsou hluboké lesy, silné stromy a pro mnohé hlavně místo, kde se odehrává knižní i filmová série Twilight. Já už jsem ale byl u pobřeží a užíval si první den Na cestě.

To jméno používám dost volně, Kerouaca obdivuji ale moje cesta s ním nemá moc společného, kromě spontálnosti a absence plánování. Vím o jedné dlouhé dálnici a hodlám po ní jet tak dlouho, jak to půjde. Je mi dvacet. Nemám holku, jen zpáteční let za dva měsíce, čtyřicet tisíc na účtu, pár ideálů a nedostatek zodpovědnosti. Prakticky nikdo neví, kde jsem. Smartphone nemám, stejně jako pojištění na auto či svoji osobu. Babička v Kanadě, co mě na léto přijala, žije v představě, že kempuji v okruhu sto kilometrů od jejího baráku. Nevím, co by mi řekla, kdyby věděla, že jsem překročil hranice a jsem víc než tisíc mil daleko.

Ani nevím, co mě to už napadlo. Asi potřeba vytřískat ze všeho co nejvíce. Předcházela tomu spousta událostí posledního týdne.

Jednookej starej opilec v baru ve Vancouveru, co mi do knížky vepsal filmy o Yukonu na které se musím podívat, než tam pojedu. Vypili jsme snad flašku rumu a když mě tam nakonec nechal, měl jsem co dělat abych se dostal domů. Dovrávoral jsem na nadzemní metro a po chvíli si vedle mě sedl chlap ve středních letech s telefonem u ucha. Začal sem ho opravdu vnímat až když mi poklepal na rameno a řekl: "Hele, chceš jet na pivo?". "Ehm, no, proč ne", snažil jsem se artikulovat. "Vemu sebou kámoše jo? Vypadá v pohodě". 
Tak sem se octnul v restauraci na kraji Vancouveru po zavíračce. Všude bylo zhasnuto a byli jsme tam jen já, muj novej kámoš a co byla očividně provozní uzavírající dnešní den. Sedíme v její kanceláři, piju pivo, co mi vrazili do ruky a poslouchám toho blázna, co mě sem přitáh. "Víš co má v plánu? No tak Víš to?! Hádej! No tak, hádej!" pobízí nahlas tu holku. "Co máš v plánu?", zeptá se mě ona. "Řekni jí to, kámo, řekni!!" Hoří nedočkáním on. "Koupim si auto a pojedu do Yukonu", odpovídám klidně a líbí se mi jak to zní. "Chápeš to?! Víš, kolik mu je?! Dvacet! Na kámo, tady je můj email, kdybys něco potřeboval", podává mi kousek papíru. "Zní to, jako že se o sebe dokáže postarat sám", povídá ona, načež někam odejde. "Kdybys tu nebyl, už bych jí klátil tady na stole", povídá šeptem on a já chápu, že bych měl začít hledat cestu domů.

Nebo ten kluk z Kalifornie, se kterým sem se poznal na lodi cestou na Aljašku. Nejsmutnější kluk na světě. Jeho pravej táta umřel a náhradní si teď vzal korejku s celou její rodinou. Byla to dost bizardní podívaná, ale v Americe trochu běžnější než u nás. Měl vytetovaný dvě sojky na lopatkách a dodnes vidím ty jeho smutný, inteligentní oči. Studoval mořskou biologii a plaval jak ryba. Někdo se s tím prostě narodí. Nakonec jsem se vydal na jih asi i kvůli němu – „když máš tolik času, jeď na jih!“, řekl mi.

Aljaška mě zklamala. Čekal sem silný osobnosti, jaký znám z westernů a z knížek od Jacka Londona a místo nich sem našel jen spoustu lidí, co si hrajou na silný osobnosti a spoustu obchodů se suvenýrama. Určitě tam ještě někde ta atmosféra z Bílýho tesáka je, ale já prostě nemám čas jí teď hledat. Jasně, párkrát sem se opil s neznámejma lidma ve westernovejch salonech, který tu nějak přežívaj, ale spíš sem se těšil, až konečně vyjedu na jih. Asi sem na tuhle část světa moc pohodlnej.

Není nic jednoduššího, než jet na jih. Dokonce i na značkách je jen „jih“ nebo „západ“. Takže sem prostě jel tři tejdny po značkách „jih“ – člověk se nemůže ztratit. Mám malej zápisník, kam sem v pěti větách shrnul osm tisíc kilometrů dlouhou cestu. Důležitý odbočky, města ve kterých musím na trajekt a místa, co nesmím minout. Občas se objeví cedule se vzdáleností do nejbližšího města. Teď zrovna Aberdeen – 220 mil. A tak člověk jede, furt rovně, na jih. 115 mil. 50 mil..

Zpátky na pláž. Ha, Naga Beach, už si vzpomínám! Jel jsem podél pobřeží už třetí hodinu a rozhoduju se zastavit. Parkuju můj Ford Crown Victoria, beru foťák a jdu za směrovkou. Špinavej bílej písek a vyplavený klády na něm. Celá pláž je ohraničená dvěmy velkými útesy a neúprosně jí bičuje Atlantik. Jsem tu já a co vypadá jako rodina korejských turistů s dcerou ve správném věku a správných proporcí. Ha. Zapadá slunce. Západ slunce byl na mojí cestě velká událost. Asi je to tím, že jsem na samým kraji západního světa, západní civilizace a slunci tak nic nebrání v cestě. Všechno okolo nabírá pohádkově růžovo oranžovou barvu a řízení je najednou velkej, monumentální zážitek. Teď ale sedím na kládě na Naga beach a předstírám, že skrz objektiv fotím zapadající slunce a ne mladou korejku. Nevím, jestli si toho všimla anebo se ke mě vydala z jinýho důvodu, ale stalo se..

Moje auto je kapitola sama o sobě. Ve vlastnictví babičky manžela, propůjčené mě. Najeto nespočet kilometrů, tenhle dvacetiletej ford je historie tohohle kontinentu. Vzhledově to není nic moc, ale pětilitrovej motor pod kapotou je pro moje účely naprosto perfektní. Jak sem pozdějc zjistil, moc ale nefungovalo. Co mělo bejt „v pohodě“ pro kempování v horách (verze pro babičku) nebylo uplně „v pohodě“ pro šílenou cestu přes kontinent a zpátky. Ve zkratce nikdy nepřestala blikat kontrolka Check Engine (oprava by prý byla zbytečně drahá a auto by  „mělo“ vydržet), auto do kopce ztrácelo tah a neřadilo správně, dálkový světla nefungovaly (na to sem přišel v noci v horách) a spousta dalších drobností, který ale nemohly ohrozit moji cestu. Když jsem se pro probděný noci s vidinama co mě všechno čeká a jak myšlenkama na to, jak to sakra všechno přežiju, konečně se zamáváním vydal na cestu, o který nikdo neměl ani tušení, cejtil sem se nejlíp na světě. Žádný problémy prostě nemohly nastat.

S kufrem naloženým výbavou na kempování, kterou jsem od začátku věděl, že nepoužiju, jsem po dvou hodinách v poušti dojel na Americký hranice. To mě trochu překvapilo. Ne že bych snad zbytek cesty měl nějak promyšlenej, tak bych ten chaos vůbec nenazval, ale nějak mi nedošlo, že budu muset z Kanady přejet hranice a to není to samý jako přejet do Chorvatska. Že jsem tak nějak dost podezřelej mi došlo už když jsem se blížil k typickýmu policajtovi v hnědý uniformě, s hnědým stetsonem a naleštěnou hvězdou na prsou. Nebyl důvod cejtit se provinile, ale prostě sem zpanikařil a usvědčil sám sebe. Moh sem klidně říct, že jedu na jih, možná až do Mexika. Není to nelegální. Já ale prostě zpanikařil a tak teď sedím v hale na hranicích, mám na rukou pouta a čekám až mi psovodi prohledaj auto. Americkej sen na druhou. Stalo se to asi takhle:

Přijel sem k tomu policajtovi a stáhnul okýnko:

„Zdravím, doklady“, zněl stručnej ale jasnej příkaz od strážníka. Podal sem mu všechno co chtěl a bolestně si uvědomoval všechny tetování, který moje krátký tričko odhalovalo.
„Kdy jsi byl naposled v Americe?“ zeptal se. To mě zaskočilo, asi před dvěma lety, v DC, odpovím.
„Aha, tady máš razítko z Aljašky zrovna před týdnem, tak jak?“ Skvělý, dobrej začátek, zapomněl jsem, že Aljaška patří pod Ameriku a snažil se koktavě vše vysvětlit. Očividně jsem ho nepřesvědčil.
„Co jedeš dělat do Ameriky?“ Zněla další nedůvěřivá otázka. Tady sem to zvoral kompletně.
„Jedu navštívit kamaráda do Oregonu“ vymejšlím si bez důvodu.
„Do Oregonu? Jak se jmenuje?“ vypálí strážník.
„Charles Johnson“, první jméno co mě napadlo. Nikoho takovýho neznám. Bože! Musí to znít jako nejvymyšlenější jméno na světě.
Policajt vešel do svý budky a cvaká něco do počítače. Představuju si jak volám z vězení rodičům a doufám, že za mě někdo zaplatí kauci.
„Co ty tetování? To sou značky gangu?“ Vystřelí zpod aviator brejlí. Tím mě rozhodil z mýho rozjímání o  všech vězeních co v americe znám a vyjde ze mě zoufalý uchechnutí.
„Znaky gangu? Ne ne, to sou ... literature tattoos!“, zkouším vysvětlit.
„Cou sou ty růže? To je Red Roses gang? Nějakej českej gang?“ jeho obličej se nedá číst a já čekám kulku do hlavy.
„Cože? Ne ne, to je .. its a lady, Sir“, vypadne ze mě zoufale a uvědomuju si, že musím znít jako největší idiot na světě.
„Takže jsi co.. literární fanatik?“ zakončí to.

Nevím, jestli to celý myslel vážně nebo ne, každopádně ke konci už to nevydržel a smál se i on. Asi z toho jak mu bylo jasný, že bych se mu přiznal i k útokům jedenáctýho září. Zeptal se, co čtu, jestli mám sebou nějaký drogy a poslalmě do odstavnýho pruhu. Myslel sem, že tam tohle dobrodružství končí. Vydrželo mi to do doby, než přišel mladší kolega, nasadil mi pouta a zaved mě dovnitř. Prý si musí něco ověřit a prohledají mi auto.. Charles Johnson, debil.

Všechno dobře dopadlo, mladej policajt mi popřál šťastnou cestu a vypadal, že by nejradši jel semnou. Což byl jednotnej znak mojí velký cesty. Všechny lidi, co sem je potkal, vypadali, že by si nejradši nasedli a jeli semnou vstříc západu slunce. Ta touha utíkat je asi tak nějak v každým..

Hned za hranicema jsem podle svýho předsevzetí vzít každýho stopaře nabral staršího hudebníka odněkud z Portlandu. Chtěl vzít jenom dvacet kilometrů do nejbližšího města, ale sdělil mi kupu hodnotnejch věcí.

„Kam až jedeš brácho?“ Zeptal se, než vylez z auta.
„Mexiko, padre“, odpovídám s úsměvem zpod starejch brejlí, co sem našel v kaslíku auta mýho nevlastního dědy, naposledy zamávám a jedu vstříc všemu, co mě čeká. A ta korejka? O tom zítra..