Kluk potkal holku

Probudil jsem se a otočil se na záda. Oči mě pálily z předešlé protancované noci, ale zaznamenal jsem černou šmouhu na levé ruce. Zaostřil jsem, usmál se a vše se mi najednou vybavilo.

Napsala jsi mi číslo na ruku tlustou černou fixou, stejně jako já tobě. Hned jsem nacvakal číslo do telefonu a ujistil se přes Whatsapp, že je správně. Nechtěl jsem nic riskovat. Zavřel jsem oči a začal vzpomínat.

Byla to jedna z mála věcí, co jsem si z toho večera pamatoval. Prodírala jsi se davem lidí na opačnou stranu než já. Když jsme se míjeli, světy se natočily do správného úhlu a supernovy explodovaly silou jaderných pum. "Krásná", řekl jsem tak, aby jsi to slyšela. Měla jsi džínovou bundu(stejně jako já), která se skvěle hodí k těm kudrnatým zlatým vlasům. Nevím, jestli existuje něco, jako láska na první pohled, ale jestli ano, tohle rozhodně bylo ono. Už je to 8 měsíců.

Čtyři měsíce vpřed. Brečela jsi v koupelně a já byl moc arogantní na to, abych šel za tebou. Přišel jsem pro tebe až když jsi si lehla v obýváku na gauč. Bylo mi to líto. Nebylo to poprvé, co jsi brečela a já mlčel. Ani naposled.

Zpátky na začátek. Napsala jsi mi první, hned v jedenáct ráno. Měl jsem z toho radost, ale počkal s odpovědí do odpoledne, aby to nevypadalo, že jsem z tebe úplně vedle, což jsem byl. Občas potkáte někoho, kdo se Vám líbí, nebo Vás zaujme, ale tohle bylo jiné. Moje existence se od toho okamžiku začala točit okolo tebe. Okamžitá chemie.

Potkali jsme se hned třetí den. Vypadala jsi líp, než jsem si tě vysnil. Existují krásné dívky a chytré dívky, ale ty jsi byla maximum obojího. Na konci večera jsem nevěřil, že bys mohla chtít kluka jako já. Jsem jen kluk z vesnice, táta je zemědělec a máma účetní, ty holka z města co mluví pěti jazyky. O to větší bylo moje překvapení, když jsme se potkali podruhé a pak i potřetí. Každá schůzka byla lepší než ta předchozí.

I potom, co jsme si dali první pusu, jsem nevěřil, že bys to semnou mohla myslet vážně. Poprvé jsem tomu začal věřit až když jsi mě políbila na uvítanou na rohu u Staroměstské zastávky před svými přáteli. Vodili jsme se za ruce přes Malou stranu a užívali si té nové jistoty. Psalo se 16 října. Pohádka začala.

Vzala jsi mě na Kratochvílovu výstavu. Přišel jsem pozdě, jako vždycky, a ty jsi pro mě už měla lístek a vtipkovala o tom se starší prodavačkou. Jeli jsme ke mě a byla to první z mnoha dalších nocí, kdy jsme šli spát až k ránu. Neměli jsme se nikdy dost. Vstávali jsme oba do práce ale i tak jsi odjížděla ve tři ráno. Pak jsi přestala odjíždět a začala zůstávat.

Chtěl bych vrátit všechny ty krásný chvíle. Byla jsi moje blonďatá princezna z Hanzpalky. Nosil bych tě na rukách a pořád jsem tě hladil po vlasech. Každému jsem se tebou chlubil a chtěl tě každému představit, až jsem na to nakonec doplatil. Byly jsme spolu strašně šťastný, pamatuješ? Oči jsou okno do duše a ty jsi se na mě dívala těma nejzamilovanějšíma očima, jaké znám. Věděl jsem, že ve mě vidíš to nejlepší a vážil jsem si tě za to. Začali jsme se poznávat s přáteli, rodinou. Nebyl to vztah, to slovo je moc obyčejné, bylo to soužití dvou lidí, kteří žijí jeden pro druhého. Proč to nevydrželo..

Pamatuju si, jak jsem hledal práci a volal ti po každém pohovoru. Byla jsi mi dokonalou oporou. Volal jsem ti večer jaký si měla den a ráno, jak ses vyspala. Teď už mi telefon nezvedneš. Proč jsem jen přestal..

Listopad uběhl jako voda a přišel prosinec. Halloween jsme oslavili v Sasazu. Ty jsi byla policajtka a já upír. Celý večer jsme se ztráceli a zase nacházeli. Našel jsem na podlaze puget zvadlých růží a hodinu ho držel v ruce, jen abych ti ho mohl dát, až tě najdu. Nakonec jsi mi tam usnula na rameni. Vzal jsem tě na vesnici k mé rodině. Nejkrásnější blondýna v Praze a jela do Domašína, hodně to pro mě znamenalo. Když jsem v neděli z Prahy volal domů, co na tebe říkají, řekla mi máma: "Je krásná, jak z pohádky, ale nevím, jestli s tebou vydrží, co jí můžeš nabídnout?". "Díky mami...".

Miluju na tobě, že můžeš mít všechno a stačilo ti hrozně málo. Měla jsi nejupřímnější radost z těch nejmenších věcí, jako když jsem ti opatřil ručník ke mě do bytu nebo když jsem ti koupil na benzínce jogurt k snídani. Řekla jsi, že ráda v zimě bruslíš, a tak jsem ti zalhal, že brusle mám a šel si je za poslední peníze koupit. Musel jsem kvůli tomu prodat jedny boty. Vzali jsme mého synovce a ty jsi na ledě vypadala naprosto dokonale. A tak šťastně.. Napsala jsi, že jsem tvůj soul mate. Vím, že jsi to myslela vážně a nenávidím se za to, že jsem to podobně nedokázal říct i já tobě, protože jsem s tím souhlasil.

Prišly vánoce a silvestr. Byli jsme v na hrozném představení v divadle a  strávili skoro týden v kuse jen spolu sami u tebe doma. Chybí mi ty dny, kdy jsme jen leželi v posteli a užívali si jeden druhého. Dělala jsi mi vajíčka k snídani ve tvaru srdce. Když jsem byl nemocný, vozila jsi mi domů ovoce a léky. Rozuměli jsme si bez řečí.  Smáli se a ani nemuseli nic říkat. Vyzvedával jsem tě na zasněžené Hanzpalce a ty jsi vždycky vyšla zahalená v dlouhém kabátu, moje sněhová princezna. Jenže sníh roztál a tohle už je minulost.

Na silvestra jsi se opila a já se o tebe staral. Nikdo okolo nevěděl, co se semnou v tu dobu dělo. Za vše jsi mohla ty. Dokázala jsi zastavit tu apokalypsu do které se řítím a udělat mě nejšťastnějším mužem po svém boku. Pozorovali jsme ohňostroj ze střechy a vše bylo tak, jak mělo být.

Chtěl bych se vrátit do ledna a udělat tisíc věcí jinak. Jak to tak bývá, přišly první problémy a já si s nimi neuměl poradit. Chtěla jsi jen slyšet, že tě mám rád a já byl moc namyšlený na to, abych ti to řekl dostatečně jasně. Pořád jsme se měli hezky. Strávili jsme víkend na horách. Jedla si borůvkové knedlíky a já z tebe měl radost. Mezi námi se nic nezměnilo. Pořád jsme si hleděli do očí stejně upřeně a stejně zamilovaně, ale začali se nám do toho plést ostatní.

Začala jsi pochybovat a já si s tím neuměl poradit. Přes svojí aroganci jsem si neuvědomil, jak moc jsi vlastně nejistá a přestáváš mi důvěřovat. Řekla jsi mi, že vztah je práce na plný úvazek a pořádná dřina a já do té práce přestal chodit. Mlčel jsem, když jsem měl mluvit. Teď bych chtěl říct tisíc věcí, ale už není kdo by mě poslouchal.

Když jsem tě potkal u kamaráda v baru, neuvědomil jsem si, že zatímco já jsem na tebe za tvojí nedůvěru naštvaný, ty jsi nešťastná a ostatní se mohou snažit víc. Nepřipustil jsem si realitu, že tohle nemůžeš dlouho vydržet. Vždycky mi tě záviděli, ale byl jsem zahleděný příliš do sebe.
 

Únor a březen se nesl v podobném duchu. Kdykoliv jsme byli spolu, oči nelhali. Věřila jsi mi, protože když jsme byli spolu, na ničem jiném nezáleželo. Hladil jsem tě po vlasech a věděl, jaká místa na zádech jsou tvoje nejoblíbenější. Na valentýna jsme šli na krásnou večeři kde jsme spolu vydrželi pět hodin a bylo nám hezky.

Problém byl, že přes všechny vysvětlování a nejasnosti nebyl čas soustředit se na jedinou věc, na které záleží: jak nám spolu je dobře. Přestali jsme se vídat. Navzdory tomu, co mi radili ostatní, jsem to nechtěl nechat plavat. "Mám jí rád a záleží mi na ní", říkal jsem všem. Sejde z očí, sejde z mysli, říká se a asi je to pravda. V březnu jsem málem přišel o život a rozhodl se, že ho od základů změním. Můj plán měl pět bodů. Čtyři z nich jsem úspěšně dotáhl do konce, pátý mi nevyšel. Pátý byl náš vztah.

Náš vztah pro mě jsou všechny ty věci, které zůstaly nevyřčené. Tvůj úsměv, když jsem k tobě přišel zezadu a políbil tě na krk. Tvůj pohled, když jsme se byli v opeře. Všechny ty rána, kdy jsme budík posouvali o patnáct minut dopředu, abychom mohli ještě dál spát v objetí. Moje nejoblíbenější chvíle byla, když jsi položila hlavu na mojí hruď a spokojeně usnula. Nemuseli jsme nic říkat, jen takhle ležet. Hlasité, dokonalé ticho.

Dřív než jsme stihli dát věci do pořádku, snažil se už někdo jiný. Sejde z očí, sejde z mysli. Byl jsem tak namyšlený, že jsem si nepřipustil, že by ta naše pohádka mohla skončit. Ale život není pohádka. Když jsme se potom viděli, všechno bylo jako dřív. Ten pohled se nezměnil. Oba jsme věděli, že chceme jen jeden druhého, ale pro tebe už bylo pozdě. Vím jistě, že jsi nechtěla nic jiného, ale něco ti to nedovolilo. Byla jsi tak blízko, ale přitom tak daleko Brečela jsi. V tuhle chvíli jsem brečel už i já.

Je tolik věcí, co jsme si naplánovali a nestihli udělat. Tolik chvil, které jsme měli prožít, tolik míst, které jsme měli spolu navštívit, tolik nocí, kterých jsme měli probdít.. Skončilo to nepozorovaně, zpoza rohu.

Pořád nevěřím, že to je definitivní konec. Může něco takového někdy skončit? "Třeba se ještě jednou potkáme", napsala jsi. Rád si to myslím, ale bojím se, že už to nikdy nebude ten náš příběh Kluk potkal holku, protože ty teď začínáš psát další. Že už nebudeš moje blondýna z Hanzpalky, the One and Only, princezna na ledě a slečna v  červených šatech, pro kterou jsem si jezdil přes zasněžené Dejvice, protože jsi dala přednost někomu jinému. Možná to všechno začne jednou dávat smysl. Ale ještě ne.