Něco začíná, něco končí

Snih zmizel rychleji než si na něj lidé stihli začít stěžovat a než se nadějeme naděje, bude pryč i jaro. Čas běží, dopředu, nikoliv zpět, ale pořád tak nějak dokola. Listy narostou, zbarví se, uschnou a opadají, jen aby na nový rok zase narostly. Budeme chvíli chodit na koupaliště a nakupovat zlevněné oblečení na zimu, která dorazí ve chvíli, kdy se lidem přejí nesnesitelná vedra. Vše v přírodě obíhá v dokonalém kruhu obrození a zániku, ale proč to vůbec nedává smysl?

Bylo mi čtrnáct a jí o dva roky více. Měla nejdelší zlaté vlasy, co jsem v životě viděl a dokonalou postavu, ačkoliv v té době jsem o tom neměl ani tušení. Jmenovala se Marie, jméno, které dokonale podtrhávalo fakt že pocházela z Francie. Setkali jsme se na dovolené v Egyptě. Poprvé jsem jí zaznamenal, když mě pozorovala hrát tenis od bazénu. Její pohled jsem opětoval, ale nevěnoval tomu větší pozornost.

Když na to zpětně vzpomínám, pamatuji si vše ohledně ní naprosto přesně. Dokážu popsat odstín počasí i jejích dlouhých šatů. Nevím, kde jsem v sobě vzal tu kuráž, ale když jsem ten samý den později procházel okolo ní a její matky, štípnul jsem jí do zad. Teď bych pravděpodobně škobrtl a vyrazil jí dech, ale tenkrát to vyšlo perfektně, asi jsem schopnost oslovit ženy ztratil společně s chlapeckou naivitou a čistou duší. Lekla se, lehce nadskočila, zčervenala a široce se usmála když jsem se za ní ohlédl (její matka nikoliv).

Říkat, že jsem byl naivní, je spíš eufeismus. Neměl jsem ponětí co dělám ani co se semnou děje. Prostě jsem dělal, co mi poroučelo srdce a je škoda, že s věkem srdce nahradil (ne)rozum. Naše třetí setkání bylo znovu při tenisu. Postávala okolo a podezírám jí, že pouze kvůli mě. Opět netuším, kde jsem vzal tu kuráž, ale ležérně jsem za ní přišel a nabídl jestli se nechce sejít večer. Souhlasila. Tak prosté.. Není potřeba se opíjet, utrácet tisíce za večeře a předstírat, že na to mám. U moře na dovolené je k tomu asi prostě tak nějak lepší atmosféra.

Byl dokonalý letní večer. Měla velké oválné zelené oči a pohled, který mám vrytý v paměti jako tetování v mé kůži. Francouzský přízvuk k její angličtině by ve filmu vyzněl jako klišé, ale pro čtrnáctiletého kluka to fungovalo. Dokonale. Než jsem si to stihl uvědomit, úplně jsem pro ní ztratil hlavu. Procházeli jsme se potmě za svitu měsíce, poslouchali zvuky moře a já se snažil přeložit do angličtiny kompliment ve stylu:“Jediná věc krásnější než ten úplněk jsou tvoje oči“. Dnes už bych se za takovou větu styděl anebo jí vyslovil hraně, s nadsázkou. Tenkrát jsem to ale nemohl myslet vážněji. Kdyby chtěla abych skočil do moře a utopil se, poděkuji jí a skočím do vody. Občas mi ta naivita chybí. Zabily jí špatné zkušenosti. Jako obranný mechanismus se ve mně vyvinula opatrnost a nedůvěra. Vím, že už se nikdy nevrátí. Stejně jako Marie.

Zbývala poslední noc před odjezdem. Ležel jsem na posteli a nemohl spát. Nikdy jsem nic podobného nezažil a nehodlal se toho jen tak vzdát. Asi o půlnoci jsem se vyplížil z apartmánu a našel ten její. Doufal jsem, že vím, které okno patří  jejímu pokoji, a vytrvale ho bombardoval kamínky. Nakonec se objevila ve dveřích, v noční košili a s širokým úsměvem zašeptala mé jméno. Oblékla se a šli jsme na pláž. Hlídal jí postarší hlídač, který nás s potutelným úsměvem pustil dále, ačkoliv tam byl zákaz. Lehli jsme si do písku a začali se líbat. Vlny končily asi metr od nás a bylo to celé takové dětské, nezkušené, opatrné... ale upřímné.

Ruku v ruce jsme se vrátili k jejímu apartmánu. „Pro mě stvořená“, byl jsem přesvědčený. Dokonce jsem jí zpíval Youre Beautiful od Jamese Blunta. Dodnes mi ji ta písnička připomene. Jí a to, jak rozdílná byla moje první láska od všech těch dalších. Vyměnili jsme si emaily (telefon v té době nikdo neměl) a slíbili si, že zůstaneme v kontaktu a budeme se navštěvovat, což se, jak všichni dospělí jistě uhodnou, nikdy nestalo. Vrátil jsem se domů jako tělo bez duše. Ve škole jsem hleděl do prázdna a přemýšlel, jak může být život tak krutý a já musím žít bez ní. Žmoulal jsem její fotku, bylo mi fyzicky špatně a nic mě nebavilo. Nedávalo mi to smysl. Čekal jsem na něco, o čem jsem začínal tušit, že nikdy nepřijde. Byl jsem přesvědčený, že s ní chci strávit život. Upřímně, podepsal bych to krví.

Stalo se to co se stane vždy. Sníh roztál, stromy obrostly a zase shodily listy. Přišla zima a po ní jaro. Marii jsem si pamatoval a dopisy s obtiskem rtěnky a parfémem měl schované v šuplíku, ale ten pocit byl pryč, odvál ho vítr.

Myslel sem, že takový pocit už nikdy nezažiju, ale nemohl jsem se mýlit více. Stalo se to podruhé.. potřetí..počtvrté.. Občas mě, občas druhé polovičce, ale vždy to tak končí než začne něco nového. Vždy bych odpřísáhnul, že ten pocit je upřímný, ale poslední dobou už jsem přestal věřit i sám sobě. Nechci být cynik. Ani se bát něco říct jen aby se to neobrátilo proti mě, ale už mě ten zatracený koloběh přestává bavit.