500 slov - Jmenovala se Sarah Norris
Zrovna pro mě začal dvouměsíční jazykovej kurz ve Washingtonu D.C. Měl jsem trochu peněz, ubytování u sestřenky v provinční vesničce Bethesda a nedožitejch sedmnáct let. Ať už sem byl kdekoliv, vždycky sem se dokázal beznadějne zamilovat a Washington nebyla vyjímka. Kombinace nedostatku času a žádný naděje na úspěch je pro mě asi přehnaně atraktivní.
Bylo léto a život byl v podstatě super. V sedmnácti, v Americe, zemi možností, nemuset se starat, z čeho zaplatíte příští nájem. Pořád svítilo slunce a do mýho příběhu to skvěle zapadá. Člověk je asi dost přizpůsobivej tvor. Bethesdu jsem rychle pojal za domov daleko od domova. Rád vzpomínám na ty teplý rána, když sem na kole s batohem na zádech jel z Bethesdy, přes Georgetown, až do mojí školy v D.C.
Nedopatřením jsem se přihlásil na kurz pro dospělý a ne pro teenagery, takže jsem byl v mojí skupině šesti lidí o dvacet let nejmladší. Ale bylo to v pohodě. Učil sem se společně třeba s padesátiletym knězem z Francie, postarší španělskou právničkou z Barcelony, nějakou ruskou. Víc si jich nepamatuju, takže asi nebyly důležitý nebo zajímavý. Každý ráno jsme zpívali americkou hymnu, kterou jsme se museli naučit nazpaměť.
Sarah v mojí letní škole o třech učebnách dělala takovou administrativní brigádu, něco jako sekretářka. Občas nosila brýle, což v tom prostředí působilo naprosto patřičně. Imponovalo mi už to jméno; Sarah Norris. Nevím, co mě to napadlo, ale chtěl sem jí víc poznat.
Měli jsme s Pierrem, to byl ten francouzskej kněz, takovej rituál. Každý ráno jsme šli do pekárny poblíž kde dělali výborný sendviče. To byla naše svačina. Je to už pět let, ale pořád si pamatuju, jak chutnaly. Zajímavý, který věci vám utkvějou v paměti zatímco jiný, teoreticky důležitější, nejsou k nalezení..
Washington dokáže bejt fajn. Jednou bych se tam chtěl vrátit. Poflakovat se po studentskym Georgetownu. Sednout si na schody Washingtonova památníku, tam jak běžel Forrest Gump. O víkendech jsem většinou prolejzal Smithsonianovy muzea. Jsou obrovský a všechny zadarmo. A plánoval, jak se dostat k Sarah blíž.
Byl jsem tenkrát ještě větší ucho než jsem teď. Měl jsem o trochu víc vlasů a byl dostatečně naivní na to, psát holkám básničky na ubrousky v baru. Do Sarah jsem se zamiloval. Nebo možná do představy o ní. V tý době to nebylo těžký. Bylo krásný počasí, prožíval jsem svý vysněný léto a když potkáváte pěknou holku každej den v tejdnu, dřív nebo pozdějc se to stane.
Myslím, že to bylo o polední pauze. Pozval sem jí na oběd a tam jsme se domluvili, že půjdeme do kina. Bylo to takový to filmový rande, akorát že obráceně. Nebo možná z filmu Absolvent. V těch filmech vždycky kluk vyzvedne holku v kabrioletu rodičů a jednou do letního kina, kde se líbaj. Nějak takhle nabrala Sarah večer doma mě. Byla o šest let starší, vyšší, o dost chytřejší a nechápu, proč se nechala pozvat do kina od kluka z Východního bloku.
Sarah Norris. Není to uplně nejlepší příběh, nakonec jsme v noci hledali barák mojí sestřenky, protože jsem si nepamatoval adresu, a to bylo naposled co jsme spolu někde byli. Moje léto v Americe, jako všechno v životě, skončilo dřív než bych chtěl. Šli jsme s Pierrem na poslední sendvič, dostal jsem certifikát a životní lekci. Chtěl bych napsat něco jako že než jsme se s Sarah rozloučili, řekla mi, že mě bude navždycky milovat a dala takovou tu pusu na tvář. Ale nevzpomínám si, že by se něco takovýho stalo. Spíš mi sotva řekla strohý čau a teď už by nejspíš ani nevěděla, kdo jsem. Mám jí na facebooku. Vím že dostudovala, má skvělou práci a bohatou budoucnost.
Pro mě je ale Sarah léto v Americe a všechno, co jsem tam zažil. Když se řekne Sarah Norris, všechno se mi to vrací jako celek, jízda na kole po Washington Beltway, všechny ty konverzace, lekce, myšlenky, nový zkušenosti, spálený mosty. Ztracený adresy, sliby, že všichni zůstaneme v kontaktu a nakonec ani jedna zpráva. Občas přemejšlím, co všichni ty lidi dneska dělaj. Dost pravděpodobně už se to nikdy nedozvím. To ale nevadí, asi to tak má bejt. Jedno je ale vtipný. Už od osmnácti je většina mejch hesel na různý stránky divčí jméno o dvou slovech. A tak si na ní vždycky vzpomenu, na ní a na to bezstarostný léto v USA. Sarah Norris.
Petr Holoubek
Jak se (ne)nechat pojistit u T-Mobile
Tento "článek" vznikl hlavně jako výsledek rozhořčení nad jednání korporace s jednotlivcem. Nehledejte v něm žádné literární kvality.
Petr Holoubek
500 slov - Přeludy
"A pak jsem pět let nenapsal vůbec nic." řekl Jiří Hlásek, známý jako Krchovský, na jednom z jeho autorských čtení.
Petr Holoubek
Kafíčka a dorty
Zabředl jsem. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale můj život dostal řád a pravidla. Pohybuju se nikoliv z kontinentu na kontinent ale z periferie do centra a zase zpátky, pevně podle pracovní doby.
Petr Holoubek
500 slov - Ztracený ráj
K většině kostelů v podhůří, odkud pocházím, vedou schody. Staré, kamenné schody, široké a ne moc vysoké, aby po nich nebylo těžké vystoupat – k bohu.
Petr Holoubek
Bůh není
S touhle jednoduchou myšlenkou trávím páteční večer. Je asi deset hodin, před dvěma hodinami jsem přivezl dědu z hospody a zbytek rodiny si ještě užívá života. I za mě.
Petr Holoubek
500 slov - Bruneta odnaproti
"Mám jí oslovit nebo ne?", říkám si. Vím, že je to filmové teď nebo nikdy. Žádná další šance už nebude.
Petr Holoubek
500 Slov - Obyčejné šílenství
Jsme ve standardní letové výšce, přibližně deset tisíc kilometrů ve vzduchu. Z malého obdélníkového okna je vidět pouze modrá obloha a hory hluboko pod trupem letadla.
Petr Holoubek
500 slov - Nemocný Bukowski
Žijete si svou skromnou divadelní hru s nejasným koncem, řešíte tradiční trikoloru problémů - práce, rodina, vztahy (popřípadně světový mír) - a najednou Vám někdo oznámí, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Petr Holoubek
500 slov - Korejka, starej Ford a Americký hranice
Nemám holku, jen zpáteční let za dva měsíce, čtyřicet tisíc na účtu, pár ideálů a nedostatek zodpovědnosti. Prakticky nikdo neví, kde jsem. Smartphone nemám, stejně jako pojištění na auto či svoji osobu.
Petr Holoubek
Kluk potkal holku
Probudil jsem se a otočil se na záda. Oči mě pálily z předešlé protancované noci, ale zaznamenal jsem černou šmouhu na levé ruce. Zaostřil jsem, usmál se a vše se mi najednou vybavilo.
Petr Holoubek
Něco začíná, něco končí
Snih zmizel rychleji než si na něj lidé stihli začít stěžovat a než se nadějeme naděje, bude pryč i jaro. Čas běží, dopředu, nikoliv zpět, ale pořád tak nějak dokola. Listy narostou, zbarví se, uschnou a opadají, jen aby na nový rok zase narostly. Budeme chvíli chodit na koupaliště a nakupovat zlevněné oblečení na zimu, která dorazí ve chvíli, kdy se lidem přejí nesnesitelná vedra. Vše v přírodě obíhá v dokonalém kruhu obrození a zániku, ale proč to vůbec nedává smysl?
Petr Holoubek
Fucking Poseidón!
“Fucking Poseidón!”, zhodnotí situaci Pascual a běhá z přídi na záď. Bez trička a ve lněných kalhotách vyhrnutých pod kolena vypadá tmavý Ital jak z Verneových románů. Křikne na mě, ať podržím kormidlo a bleskově skasá hlavní plachtu i kosatku. Vítr je nebezpečně propíná a lanoví zlověstně praská, div že nevytrhne kus paluby Plachetnice drtí rozbouřené moře a řítí se směrem, který určujeme jen z malé části. Strach ze smrti utopením je na místě. Dávám si pozor na ráhno, protože dostat po zádech a spadnout do vody, jako dnes ráno, by mohla být poslední věc co v tomto životě udělám. Kam až oko dohlédne není vidět nic jiného, než burácející moře a tmavou oblohu. Na myšlenky není čas, hlavní roli hrají reflexy a svalová paměť, kterou nemám. Loď mě neposlouchá. Stěžeň se kymácí ze strany na stranu, s každým zhoupnutím nabere paluba trochu vody a Paky se zubí od ucha k uchu.
Petr Holoubek
Narozeniny
Už je to zase tady. Každý rok, neomylně a nekompromisně, jako výběrčí daní. Jen nechce peníze, ale Váš život. Kousek po kousku si ho odštěpuje zatímco zvony vyzvání na Vaši smutnou počest. Vrána krákorá svojí temnou melodii a připomíná, co sami moc dobře víte. Narozeniny. Zase prišly dřív než měly a rok od roku jsou o něco těžší.
Petr Holoubek
500 Slov - Že tady jsou všichni svobodný
Oprýskaný zdi. Špinavý podtácky a ubrusy s černýma skrvnama. Do posledního šluku vykouřený cigára v popelníku a nelidskej smích z vedlejší místnosti. Mám to tady rád.
Petr Holoubek
500 slov - My, co se nebojíme..
Nemám nic co bych komu nabídnul, než svoje vlastní zmatení. Něco podobnýho kdysi napsal Kerouac. A já už mám dlouho pocit, že mu rozumim.
Petr Holoubek
Příběhy
Mám rád příběhy. Rád je poslouchám a čtu. I proto chovám upřímný odpor k obchodnímu domu Ikea. Lidé se v poslední době upínají k ceně jako hlavnímu ukazateli hodnoty. Dobrý příběh ale může hodnotu věci naprosto změnit, i kdyby jenom pro Vás.
Petr Holoubek
500 Slov - Alkohol a karty
Karty. Pokreslené listy papíru s motivy neměnicími se po staletí. Zakázali je už ve čtrnáctém století a věděli proč. V naší postmoderní době mě baví jednouchý věci, na který je možný si šáhnout. Věci, na který se nestojej fronty v obchodech a který nemaj ve znaku moderní tvar.
Petr Holoubek
500 Slov - Ztráty a nálezy
Sedmá kreditka za čtyři roky. Procházím internetové bankovnictví, blokuji kartu a volám na helpdesk dřív, než zavolají oni mě. Už ten proces znám, mohl bych tam pracovat. Odpovídám na otázky ještě dřív, než je unavená operátorka na druhé straně bezdrátového hovoru stihne položit. Jsem jeden z těch lidí, co dokážou ztratit všechno všude. Jak vždycky říkala moje máma, je to protože si ničeho nevážím. Nejspíš má pravdu, jako ve všem. Ztratil jsem toho v životě už hodně. Naposledy v pátek mojí sedmou kreditní kartu.
Petr Holoubek
500 Slov - Kdo s koho
Čím dál víc získávám pocit, že jsem usnul někdy před deseti lety a od tý doby se akorát snažím chytit za rukáv události plynoucí okolo. Každej den, když usínám, jako by se uzavřela jedna kapitola, ale hned co přijde první světlo, začne se odvíjet další. Nekonečnej boj o přežití.
Petr Holoubek
500 Slov - Rodina
Mám to před očima jako by to bylo včera a ne více jak dekádu nazpět časem. Děda seděl v dřevěném křesle podloženém teplou dekou. Měl silné šedé vlasy, vždy pečlivě upravené podle módy dob minulých, štíhlý obličej a oblékal se slusně. Za první světové války sloužil u pluku Dragounů, protože mu patřilo hospodářství a choval koně. Znal jsem ho jen jako dítě, v paměti mi po něm zůstal vlídný úsměv a dvacetikoruna, kterou mi vždycky dal, když jsem ho přišel navštívit. Umřel, když mi bylo 7.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 40
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 974x
https://www.facebook.com/500slov