Příběhy

Mám rád příběhy. Rád je poslouchám a čtu. I proto chovám upřímný odpor k obchodnímu domu Ikea. Lidé se v poslední době upínají k ceně jako hlavnímu ukazateli hodnoty. Dobrý příběh ale může hodnotu věci naprosto změnit, i kdyby jenom pro Vás.  

Mám okolo sebe věci, které pro mě znamenají víc než bych dokázal vyčíslit. Věci s příběhem, kterým jsem jim dal já. Někdo jiný by je třeba nechtěl ani zadarmo, ale o to cennější jsou pro mě.

Jsou to většinou blbosti. Za chvíli Vám nějaké z nich prozradím. Nedokázal bych si bez nich svůj život představit. To je zajímavý paradox – snažím se žít tak, abych mohl kdykoliv ze dne na den odjet na druhý konec planety a nic za sebou nenechal. A přesto, možná podvědomě, schraňuji tyhle staré krámy s ubohou sentimentální hodnotou. Připomínají mi časy, které už nikdo nevrátí. Poutají se k nim příběhy, moje příběhy.

Tak třeba malý diář v černé kožené vazbě, který zdobí jenom jednoduchý nápis LITTLE BLACK BOOK na přední straně. Koupil jsem ho ve Vancouveru, v knihkupectví Chapters na Robson Street. Vím to přesně, protože jsem to perem napsal na vnitřní první stranu. Takový můj zvyk, na první stranu každé knihy si píšu adresu, kde jsem jí koupil. Procházel jsem životní fází (těch fází je totiž mnoho a v každé z nich se považuji za naprosto jiného člověka), kdy jsem se rozhodl žít bez telefonu. Neřekl bych, že to byla nějaká póza nebo snaha o pozornost, ale prostě jsem chtěl mít od všeho pokoj. Nechtěl sem, aby mě mohl kdokoliv v kteroukoli chvíli zastihnout. Prodal jsem můj zánovní Iphone a pořídil si tenhle malý černý diář, kam jsem si psal kontakty lidí, kdybych s nimi náhodou někdy potřeboval mluvit. Nepsal jsem si tam jen čísla, ale i jejich adresy. Dneska už se adresy skoro nepoužívají – zkuste se zamyslet, kolika velmi blízkých lidí okolo sebe znáte adresu? Nosil jsem ten seznam všude sebou. Když jsem s někým potřeboval nutně mluvit, používal jsem telefonní budky. Nádherný pocit, volat z telefonní budky, držet to zbytečně velké plastové sluchátko a vytáčet na kovovém číselníku. Pamatuju, jak jsem se vrátil z Thajska a po měsíci slyšel mámin hlas. Nevěděla, co semnou je nebo kde jsem. Bylo to zvláštní, řikat, že se vracim domů. To jsem volal z budky na hlavním nádraží. Mám s tím diářem spojeno kupu věcí. Ze zvědavosti jím listuji a s lehkým úsměvem vzpomínám. Je tu vzkaz od jedné z mých životních omylů. Napsala ho tam než jsem odjel do Španělska, obrázek a nápis „Mastný vlasy“. Pod písmenem J je vepsaná adresa Jennifer. Jennifer je americká korejka co učí na základní škole v San Franciscu. Je jí dvacet sedm a mě se během dvou týdnů v tom městě povedlo do ní beznadějně zamilovat. Přišel den, kdy jsem musel odjet. Seděli jsme na gauči v bytě jednoho kamaráda a já se ujišťoval, že mám vše. Držela můj deník a právě dopsala svojí adresu pod J. Objal jsem ji, prohlédl si, co napsala a do kolonky TITLE vepsal „Girlfriend“. Usmála se a dala mi pusu. Došel jsem na poslední stranu a uvědomil si, kolik pro mě znamená. Poslední strana desek diáře je od shora dolů popsaná úzkým písmem. Když jsem plánoval jak pojedu z Kanady do Mexika, vepsal jsem si klíčové dálnice a odbočky na poslední stranu. Neměl jsem mapu, telefon ani žádnou navigaci, takže jsem si to napsal sem. Osm tisíc kilometrů na jedný malý stránce. „A1 do Vancouveru, z US 99 přes Richmond a napojit na 20 okolo Baker okolo Surrey přes White Rock a Blainen.......SF!!!!“ Byl jsem tak strašně naivní.

Odkládám deník a rozhlédnu se okolo sebe. Je to všechno anebo nic – buď bych se něčeho nikdy nevzdal anebo to pro mě nemá žádnou hodnotu a je mi to ukradené, nehledě na to, kolik to stálo. Okolo postele mám vylepené fotky v A4 formátu. Hodně jsem dřív fotil. Amerika, Izrael, Švýcarsko, Dánsko, Rusko a kupa dalších, všechny moje cesty jsem měl nafocené. Tisíce fotek. Jednou jsem jich asi třicet vybral a nechal vyvolat zvětšeně. O každé fotce dokážu vyprávět, kde a proč jsem jí pořídil. Nedávno mi selhal počítač a já neměl nic zálohované. Všechny fotky jsou pryč a zbylo pouze těch 30, co visí nad postelí a v kuchyni. Tři jsem daroval jedné z mých životních omylů a budu je chtít zpět, protože pro mě znamenají daleko víc než ona. Foťák jsem nakonec prodal. Toho taky lituji. Koupil ho na Aukru nějaký starý pán zklamaný životem a ještě měsíc mi psal, jak je s mým foťákem, s kterým jsem pět let objížděl svět, nespokojený.

Sedím před oknem, jsou dvě ráno a pozoruji spící Prahu. Jediný zvuk vydává moje malé rádio položené na zemi. Vypadá jako by bylo padesát let staré, ale hraje skvěle. Bylo mi osmnáct, po maturitě jsem udělal průser, kvůli kterému jsem musel odejít z domova a najít si práci. Přestěhoval jsem se tak trochu na blind do Prahy. S kámošem ze střední jsem si našli náš první byt. Bylo to super, v centru, stará budova, vysoký stropy, žádnej nábytek. Měli jsme kupu představ a nadšení, jak to bude všechno parádní, ale nevěděli jsme vůbec nic. Koupili jsme černou barvu a vymalovali náš pokoj na černo. Totálně černý stěny, tak jsem to vždycky chtěl, vypadalo to perfektně. Na strop jsem štětcem napsal „Mr. Mojo Rising“. Tohleto byl pro mě obrovskej krok k samostatnosti. Pamatuju, že jsme malovali ty vysoký stěny, už asi potřetí a měli toho dost. Nabíd sem, že skočím do KFC pro oběd. Stavil jsem se v Tescu a viděl tam malý rádio asi za pět stovek. Vrátil jsem se, zapojili sme rádio, naladili Rádio 1, dali si kyblík z KFC a natírali stěny na černo. Hodně sme se u toho nasmáli. Celá Praha měla bejt moje a neměl jsem žádný starosti. Osmnáct.. Od tý doby už jsem se pětkrát stěhoval, třikrát v Praze a dvakrát v zahraničí, ale to rádio mám pořád.

Asi je to sentimentální tíhnutí k minulosti nebo něco podobnýho, nevim. Mám kupu dalších věcí, o kterých bych dokázal vyprávět, boty, přívěsky, kravaty.. Příběh pro mě znamená život. Každý z nás ho má. Některý jsou smutný. Ne všechny příběhy končí dobře, ale doufám, že až dopíšu ten svůj, bude to stát za to.