500 Slov - Alkohol a karty

Karty. Pokreslené listy papíru s motivy neměnicími se po staletí. Zakázali je už ve čtrnáctém století a věděli proč. V naší postmoderní době mě baví jednouchý věci, na který je možný si šáhnout. Věci, na který se nestojej fronty v obchodech a který nemaj ve znaku moderní tvar.  

Na první pohled jsou uplně obyčejný. Neumí přijímat wi-fi signál a světe div se, nemusíte na ně několik měsíců šetřit. Můžou bejt ale skvěle praktický. Vezmete je všude a nevybije se jim baterka. Vydrží klidně i dekádu, naopak, omačkané mají větší charakter.

Tyhle multifunkční kousky papíru nám údajně přivezli Saracéni z Arábie. Jiným slovem, muslimové. Lidi to, obzvlášť v těchto dnech, nechtějí slyšet, ale spoustu užitečných věcí máme od muslimů. Třeba takovou matematiku..

O tom ale tenhle článek nebude. Bude o tom, jak jsme se opili a hráli karty.

Je to víceméně chlapská věc. Mariáš. Už jen to slovo. Hraní karet má zvláštně obřadnou atmosféru. Nikdy jsem netíhnul k pokru. Na můj vkus je to moc sofistikovaný, jako někdo kdo se až příliš těžce snaží zapadnout a dělá pro to všechno možný. Prší.. to je něco jinýho.

Zní to jako dětská hra, ale když ty pokreslený papírky vemou do rukou čtyři chlapi, stává se z toho středověká šachová partie. Přidají se nějaký pravidla, většinou daný zeměpisnou šířkou. Zajímalo by mě, jestli hrajou prší i jinde než v česku, ale nemyslim si to. Čim jsem si jistej je, že v každý hospodě se prší hraje jinak.

Sedíme okolo stolu, ve čtyřech, a už se nám těžko mluví. Je dlouho po půlnoci a dlouho po prvním pivu. Pivo a karty. Strašně jednoduchý věci, přesně tak to mám rád. Sedíme okolo stolu a každej svírá čtyři karty tak, aby je ostatní neviděli. Uprostřed stolu leží kulová desítka otočená znakem nahoru a vedle ní obrácená kupička zbývající sady. Zbytek pokrývá ubrus politý jagermeisterem a každý hráč má před sebou momentálně prázdnýho panáka.

Prší je věc, co se každý z nás naučí tak nějak přirozeně – nenaučí vás to ve škole, ale umíte to. Asi jako zavázat si tkaničky nebo házet žabky do vody.

Je nám čtyřem dohromady víc než jedno století a dokážeme balíček třicetidvou karet proměnit ve středověkou šachovou partii. S pomocí alkoholu, samozřejmě.

„Hraješ!“, štěkne nadbytečně hlasitě táta.

„Osmýho?“, bloudí očima opilý člověk vedle něj a pokládá žaludovou kartu s římskou osmičkou.

Partie pokračuje. Na jedné straně životem zkušení pijani, otcové od dětí. Na druhé jen pijani. Je tu jasné, kdo má navrh. Pokorně – hájící druhý tábor – přihazujeme karty a necháváme se učit.

Táta přihodí filka a ohlásí: „Máma!“.

„Máma? Co to je?“. Zeptá se jeden z mladších hráčů.

„Červený ne, vole..“ vysvětluje druhý ze starších.

Hrajeme prší s jednoduchými pravidly, ale pravidel je tu daleko víc. Těch nepsaných, co se učíme stejně nevědomky, jako hrát karty. Občas se dolijí panáky a slavnostně pozvednou ruce. Na chvíli se zkřiví obličeje, život zhořkne a hraje se dál. Život má v tuhle chvíli smysl. Jednoduchý, prostý smysl, přesně jak to mám rád.

Každý už má jen jednu kartu. „Poslední!“ Zamumlá táta a položí na stůl kartu tak, aby všichni viděli, že nejspíš vyhraje. Nastane krátké ticho po kterém další v pořadí přihodí měniče. „Táta!“, ohlásí změnu barvy.

„Táta? Jako žaludy?“, zeptá se mladší z hráčů.

„Máš snad mezi nohama žaludy, vole?!“, usadí ho starší a zapotácí se tak, že div nespadne ze židle.