Petr Holoubek
https://www.facebook.com/500slov
- Počet článků 40
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 974x
Seznam rubrik
Petr Holoubek
500 slov - Ztracený ráj
K většině kostelů v podhůří, odkud pocházím, vedou schody. Staré, kamenné schody, široké a ne moc vysoké, aby po nich nebylo těžké vystoupat – k bohu.
Petr Holoubek
500 slov - Bruneta odnaproti
"Mám jí oslovit nebo ne?", říkám si. Vím, že je to filmové teď nebo nikdy. Žádná další šance už nebude.
Petr Holoubek
500 slov - Nemocný Bukowski
Žijete si svou skromnou divadelní hru s nejasným koncem, řešíte tradiční trikoloru problémů - práce, rodina, vztahy (popřípadně světový mír) - a najednou Vám někdo oznámí, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Petr Holoubek
Něco začíná, něco končí
Snih zmizel rychleji než si na něj lidé stihli začít stěžovat a než se nadějeme naděje, bude pryč i jaro. Čas běží, dopředu, nikoliv zpět, ale pořád tak nějak dokola. Listy narostou, zbarví se, uschnou a opadají, jen aby na nový rok zase narostly. Budeme chvíli chodit na koupaliště a nakupovat zlevněné oblečení na zimu, která dorazí ve chvíli, kdy se lidem přejí nesnesitelná vedra. Vše v přírodě obíhá v dokonalém kruhu obrození a zániku, ale proč to vůbec nedává smysl?
Petr Holoubek
Fucking Poseidón!
“Fucking Poseidón!”, zhodnotí situaci Pascual a běhá z přídi na záď. Bez trička a ve lněných kalhotách vyhrnutých pod kolena vypadá tmavý Ital jak z Verneových románů. Křikne na mě, ať podržím kormidlo a bleskově skasá hlavní plachtu i kosatku. Vítr je nebezpečně propíná a lanoví zlověstně praská, div že nevytrhne kus paluby Plachetnice drtí rozbouřené moře a řítí se směrem, který určujeme jen z malé části. Strach ze smrti utopením je na místě. Dávám si pozor na ráhno, protože dostat po zádech a spadnout do vody, jako dnes ráno, by mohla být poslední věc co v tomto životě udělám. Kam až oko dohlédne není vidět nic jiného, než burácející moře a tmavou oblohu. Na myšlenky není čas, hlavní roli hrají reflexy a svalová paměť, kterou nemám. Loď mě neposlouchá. Stěžeň se kymácí ze strany na stranu, s každým zhoupnutím nabere paluba trochu vody a Paky se zubí od ucha k uchu.
Petr Holoubek
500 Slov - Že tady jsou všichni svobodný
Oprýskaný zdi. Špinavý podtácky a ubrusy s černýma skrvnama. Do posledního šluku vykouřený cigára v popelníku a nelidskej smích z vedlejší místnosti. Mám to tady rád.
Petr Holoubek
500 Slov - Vánoční rekapitulace
O vánocích je ve zvyku rekapitulovat. Je mi dvacet dva, nemám ještě moc co rekapitulovat, ale ohlédnout se můžu. Hlavně protože zítra mám nastoupit do nové práce. Posunu se dál v honbě za kariérou kterou jsem si nevysnil, ale kterou tak nějak už necelý rok buduji. A přesně o tom, kam se nevědomky můžeme dostat, bych chtěl dnes napsat.
Petr Holoubek
Šanony
Sedím v kanceláři a procházím šanony. Je potřeba něco zkontrolovat. Staré faktury, dodejky, výdejky, archivace. Biliony cárů papíru, které znamenají všechno a nic. Záznamy o záznamech. Věci, které se už staly a které je potřeba uschovat. Nevím proč. Kvůli státu asi, z pohledu ekonoma. Kvůli daním, kvůli mé firmě. Pro mě, můj život nebo život lidí okolo mě, naprosto bezcenné cáry papíru. A já jím věnuji dnešní den, kdy bych mohl třeba někomu opravdu pomoci.
Petr Holoubek
Je to jako grif - Thajsko pro mě
Nemám rád deníky. Člověk si v nich vymýšlí, romantizuje, přikrášluje realitu. Když jsem odjel do Thajska, byl sem rozhodnutý žádný si nepsat. Věc, která tímhle článkem začíná, vznikla na popud kamaráda. Když sem mu řekl, že nemám notebook a nic si tedy ani zapisovat nemůžu, dostal šílený nápad; mám prý vše psát rukou. Protože šílený nápady mám rád a neměl sem zrovna nic lepšího na práci (plus egoistická radost, že někoho zajímá, co chci říct), držím právě v ruce linkovaný deník s koženými deskami vyplněný mým nevzhledným písmem. Měl to být původně pouze záznam událostí, které jsem zamýšlel upravit v duchu filosofie kreativního psaní, ale protože to takhle bude autentičtější (a vůbec se mi to nechce dělat), převedu deník do digitální podoby a občas doplním tam, kde je doplnění žádoucí. V některých částech se otevřeně přiznávám k víře v osud, nadměrné konzumaci alkoholu. Tahle série článků nebude o thajském jídle, smogu v Bangkoku ani východu slunce. Bude o místech, kam turisti nejezdí. Žádný All inclusive ve čtyřhvězdičkovym hotelu, jen bezvýchodný situace a zoufalost na konci světa, kam agentury ještě nedosáhly. Budu dokonce psát nespisovně a někde možná udělám chybu. Ač rád reaguji na Vaše pohoršené emaily, pokud Vám moje trávení volného času není blízké, zkuste něco jiného. Napište svůj blog. Třeba o tom, jak ráno pijete čaj. Inu přátelé, vy, co jste ještě semnou, pojďme na to.
Petr Holoubek
Občas vtipný, vždy smutný
Tenhle večer už tu byl. Nesnesitelná opakující se posloupnost událostí, konverzací a obrazů, které končí vždy stejně.
Petr Holoubek
Láska je:
Lhali Vám. Nikde na Vás nečeká ideální partner, spřízněná duše, druhá půlka Vaší romantický knížky, Vaše vlastní Jang. Není žádnej západ slunce. Stejně jako nikdo sám od sebe nepozná, že jste vlastně génius, a nedá Vám Vaši vysněnou práci – na obojím musíte hodně těžce pracovat. Dřít a potit krev. Někdy doslova.
Petr Holoubek
V přiznivějších časech
Jsem zpátky. Celý nesvůj z všeho toho přepychu a nevím, co si dál počít. Ještě pořád chodím ze zvyku bez trička, žabky beru jako nutné zlo a děsím se chvíle, kdy si budu muset obout plné boty. Chybí mi písek pod nohama, chybí mi zvuk vln třišcících se o pevninu a sůl ve vzduchu. Stydím se za všechny moje saka a košile schované hluboko ve skříni. Není to jen ten typický pocit po návratu z dovolené, způsobený tím, že nemáte na chvíli žádný starosti, nesere Vás šéf v práci a je tam docela hezky. Střetnul jsem se s třetím světem a je to hořkosladký pocit přehodnocování toho, co jsem pokládal za samozřejmé.
Petr Holoubek
Jeruzalém
Žítí bych občas přirovnal k přistávání v letadle. Držíte se křečovitě opěradel a doufáte, že všechno dobře dopadne. Přesně tenhle pocit jsem měl když se můj vlak přibližoval Jeruzalému. Jako bych poslední měsíc prospal a nějakej autopilot odved všechnu práci za mě. Až na to, že mě zaved sem, na hranici Negevský pouště, do kolébky civilizace a středobodu několika světovejch náboženství, do města, pro který statisíce lidí byli ochotný opustit svoje rodiny, přátelé, a položit život. Všechno co sem musel udělat já bylo koupit si levnou letenku od Student Agency a projít dost intimní bezpečností kontrolou na letišti (nic v porovnání s tim, co provedli tý holce z Palestiny, kterou odvedli do útrob letiště semnou). A pak sem se probudil v tomhle vlaku..
